Metachaos

Vizuálně je to opravdu strhující a velmi působivé, ale stupňující rychlost střídání obrazů neznamená logicky větší intenzitu a kvalitu, spíš právě naopak. Černá a bílá, fmashova připomínka Azathotha se velmi hodí, v tom případě ale zase, velmi škodí rychlé tempo. Lovecraftova hrůza z chaosu a neznáma byla plíživá a pomalá. Hodně mi tam vadila i hudba, zbytečně hlučná, nezajímavá, jen stupňující rychlost. Představovala bych si něco mnohem chladnějšího a temnějšího, třeba Art Zoyd. Ale uznávám, že to je čistě subjektivní výhrada, ačkoli, jak tak čtu další komentáře, zdaleka ji nemám sama. (15.07.2012)

Ta fantazie z Bavariho hlavy už prostě musela ven, té tam bylo tak moc, že musela do světa - a vida, vyšla z toho pro mnohé nejspíše blbost, kterou jsem ovšem já shledal za velmi impulzivní a zážívnou originální tvorbu, jenž mi do těla navodila spoustů citových spojení, o kterých jsem ani nevěděl, že ve mně ještě dřímají. Podobných filmů se na světě fakt neválí moc, a tak je moc dobře, že aspoň sem tam něco vznikne, co vám trochu pocupe nervy. Hodnotím 75% (22.06.2013)

Jak s oblibou říkával primář Sova, csfd má tu nevýhodu, že člověka donutí koukat až do konce na kdejakou ptákovinu, jen aby mohl napsat zasvěcený komentář. Nebo povídal něco podobného o chirurgii? No to je koneckonců jedno, pro zjednodušení mějme za to, že jeho výrok zněl takhle. Zkrátka, tohle dílko mi přišlo poněkud zmatené a vůbec ne strašidelné, ačkoli mně okamžitě připomnělo jednu hororovou letní brigádu, kdy jsem trošku neúspěšně stavěl pyramidu v jedné prodejně obuvi. (02.02.2013)

Proboha! Neuvěřitelně mě to teď mrzí. Že jsem si vyplácal naprosto ohromující snímek, na který jsem se dostatečně nepřipravil. Odzbrojující experimentální propojení krátkých sekvencí, mapující lidské pocity. Tak to beru já, neboť Metachaos je jeden z velmi mála titulů, který neatakuje pouze dva hlavní smysly. I hmat, jelikož jsem si po celou dobu dynamické podívané užíval vzrušující pocit husí kůže. Zpočátku impozantní dojem prvních vteřin navozený neuvěřitelně precizním začátkem je postupně na pocitových vahách převážen k úžasu, zhnusení, odporu a v neposlední řadě i zvídavosti. Zvídavosti, co to všechno znamená, co je tím myšleno, proč je to takhle a tamto zase takhle. Myslel jsem si, že Lynchovy nemocné mužíky v převedení pocitů na filmové plátno nikdo nepřekoná, ale Italové hrají naprosto jinou ligu. Takový chaos jsem totiž ještě neviděl. Chaos, ve kterém se postavy roztékají, ve kterém pravidelné geometrické obrazce rotují a vytváří si tak svůj vlastní paradox, kde neustále vzduchem poletují nerozpoznatelné kusy odpadu. To vše za nejlepšího hudebního doprovodu v experimentální tvorbě. Neuvěřitelně úderná a dynamická hudba dodává jakémusi surrealistickému ději zvláštní kouzlo a rytmičnost zdánlivě nesmyslným pohybům. Dokonalost. ? % (01.01.2013)

Nejenže si s tím hoši dali dost práce, dokonce to „dává smysl“. Klasicky krátkometrážně lehkovážná pětka.           Edit: Jak jinak si tento nazlobený snímek vykládat, nehledě na předponu „meta“ v názvu, než spirituálně – už proto, že se neomezil na pouhé entropické zrnění. Ostatně bez metafyzických brýlí se celá věc jeví pouze jako hříčka nebo presentace dovedností, s důrazem na slovo „pouze“. Nevím, jestli je třeba zabývat se detailně dokonalostí bílých (anorganických?) útvarů a jejich spořádaného pohybu doplňovaného andělskou netečností postav, potažmo temnými, chaotickými kreacemi jejich černého protipólu, význačnými svou cynickou bezcitností ke všemu, co mohou znamenat a co bez okolků nechávají zaniknout. Ostatně, kdo správně rozeznává rozdíly mezi stoicismem a cynismem? Kde přesně pak má místo apatie?           Je pak přelévání temnoty přes světlo evolučním dějem pramenícím ze zákonitostí toho, co jsme zvyklí zvát přírodou, nebo se jedná o kosmický boj dle osnov manichejského dualismu? Proč se zdá, že démonická polovina získává navrch zcela bez odporu? Fatálně končí tmou nad vodami, což svou podobností s Genesis naznačuje koloběh. Může být koloběh chaosem? A vůbec, co je to chaos? Může být nějak předurčen, byť by to byla pouhá teoretická definice, vždyť i pouhým pozorováním (proč pak tedy ne definováním) ovlivňujeme své okolí?            A dále, proč se nezamýšlet nad možností existence jakéhosi šíleného boha, pomateného slepého Azathotha, jak je popisován třeba v umělé lovecraftovské mytologii (který nerozumí ani svým pohnutkám a který je zcela indiferentní k následkům či výsledkům projevů své existence)?            Je rovněž snadné přiklonit se k výkladu, a proč ne i s výše zmíněnými konotacemi, který si bere na paškál chamtivost a mocichtivost lidstva, její démonickou podobu, jejíž nákaze snadno podléhá efektní, ale již dekadentní pozdní kapitalismus a konzumerismus, apatický a oslabený únavou ze sebe sama a svou neživotaschopnou umělostí —— podléhající ale v evoluční a historické fázi, ve které je pád velkolepý a fatální... Atd., atp., ne každá nejednoznačnost zasluhuje obdiv, ale už samotná inspirace, kterou snímek skýtá k podobným úvahám, jejichž semínka produkuje, stojí za dobré hodnocení. (Mimochodem, v tomto neskromném komentáři jsou ty skromné a neúplné úvahy, k jejichž formulování jsem původně neměl chuť ani vůli, inspirovány též komentáři Adama Bernaua a čsfd individua Aelity.) (27.05.2012)