Téměř chlap

Je Henrik prototypem muže budoucnosti? Je to Viking vzůru nohama? Ale, co je na něm vlastně tak nepřijatelného? Nemá rád práci (sedavé zaměstnání), rád by si užil s manželkou (to není až tak snadné), má rád strandu (i když mnohdy naivní a mnohdy obscénní), baví ho provádět hlouposti a vymýšlet si ke, miluje matku a hudbu. Proč je tedy pro společnost nepřijatelný podobně jako Aljoša Karamazov? Protože se oba nacházejí na v jednom bodě kružnice, ke kterému dospěli pohybem z opačných směrů: Aljoša mluví pořád pravdu a Henrik stále lže (sobě především). A kdo je tedy ve společnosti oblíbený? Přece ten, kdo umí vhodně (společensky) směšovat pravdu a lži (viz Goethe: Dichtung und Wahrheit). (19.11.2014)

Snadno zapomenutelná tragikomedie. Nechápu, jak tento nedotažený a nezvládnutý film mohl vyhrát Křišťálový glóbus v roce 2012 na MMF v Karlových Varech. Základní myšlenka, tedy sonda do života nejistého a ve všech možných sociálních rolích tápajícího pětatřicátníka, skrývajícího svoji nejistotu za infantilitu a ironii, nebyla špatná. Žádná hlubší psychologická studie, jak anoncuje festivalový text k filmu, se však bohužel nekoná. Vidíme pouze náznaky něčeho takového. Pouze ty vnější projevy trapného chování postavy. Suma sumárum: průměrné, snadno zapomenutelné. (14.10.2014)

Křehce pozitivní severská krize o nejistém skorotřicátníku jménem Henrik, jeho přítelkyni a obrovské nejistotě z toho, co je čeká. S tou má problémy hlavně hlavní hrdina, jež čím dál silněji vplouvá do vod nervozity a rostoucí agrese, hledá sebemenší únik od reality a hlavně skutečných pocitů. Henrik Rafaelsen si roli neskutečně užívá a jeho výkon, podpořený naopak chladně klidnou Janne Haarseth, dodává spolu s originálně hořce vyhroceným scénářem příběhu na opravdovosti a roztomile milé atmosféře, která k diváku doplouvá v poseldních minutách. Jen málokterý národ se dokáže poprat s happy endem bez trapných úsměvů a šťastných slziček právě tak bravurně jako Norové. (30.06.2012)

Henrik se ztrácí sám sobě - ani jedna ze sociálních rolí, které na sebe v životě bere, mu nesedí. Sociální role kamaráda zamrzlého na prahu 20 let mu sice až donedávna vyhovovala, ale teď mu začíná téct do bot. Přítelkyně čeká dítě, pořádá párty na úrovni pro lidi, kteří ví, co a kdo jsou, a Henrik ztrácí půdu pod nohama. Začíná patřit do světa, do kterého patřit nechtěl, utíká před dospělostí i zodpovědností, ale ze své nedospělosti postupně sám dostává psotník. Kamera houpavě popisuje svět 35letého krizí osobnosti zasaženého muže s chlapeckou tváří, eskapády hořce úsměvné, posmutněle zábavné a hlavně - cyklické. Nikdy nekončící příběh Petra Pana začíná. (30.06.2012)

Henrik, kterému je 35 let, čelí "krizi dospělosti". Ve chvílích, kdy by z něj měl být uvědomělý muž a zodpovědný nastávající otec, je uvnitř stále ještě chlapcem, co dovádí s kamarády. Začíná se to v něm bít. Nechce zkrátka být tím usedlým chlapem, co má příšerně nudnou práci a nepodniká nic zábavného. Já nemám ráda velkou dospěláckou vážnost, přehnaná dětinskost je však taky špatně. Henrik mi byl tou poťouchlostí sympatický. Snímek má vlastně jen toto jedno téma, což se stopáží, kterou má, vlastně vůbec nevadí. (22.08.2013)