Tanec reality

Jodorowského tvorbu som si obľúbil, tak som bol potešený (keď som pred nedávnom znova prezeral jeho profil na imdb kvôli Jodorovského Dune) a všimol som si film, ktorý sa mi nejak vyhol. La Danza de la Realidad (2013). Biografický a surealistický pohľad na vlastné detstvo s prítomnosťou samotného Jodorowského poskytoval veľmi dobrú platformu na spodobenie svojich detských túžob a strachov, trápení a radostí. Jodorowský mohol zase raz popustiť uzdu svojej fantázii. Nestalo sa tak (úplne). Očakával som farebnú, obrazmy a symbolmy popretkávanú vec v štýle Svätej hory, kde každý záber je obrazom sám o sebe. Tu to bolo omnoho civilnejšie, scenárovo dokonca aj dával zmysel. Na začiatku som bol veľmi nadšený (aj keď tá blonďavá parochňa vyzerala nanajvýš smiešne), ale podivné existencie, človek na pláži, vtáci loviaci ryby, theozof, trpaslík pred obchodom (ktorého názov som celý film čítal ako Ukraina a ona to bola Ukrania) a skupina amputárov, predstavovali všetky farby, ktoré mohol Jodorowsky použiť a zamaľovať svoje plátno. Dokonca aj cirkusový začiatok. Čakal som že bude zohrávať väčšiu úlohu než akú v skutočnosti zohral. Taktiež skupina bez končatín. Jodorowského srdcovka. Škoda že im neposkytol viac priestoru, aspoň tomu jednému, ktorého tam chlapec škrabal po chrbte. A čo nakazený morom, veľmi zvláštna sekvencia, ktorá bola veľmi silná ale len načrtnutá. Možno bolo všetko súčasťou "destského" vnímania, keď udalosti vníma len ako krátke momenty, spomenie si na ne a potom zmyznú. Ako aj výjavy vo filme. Čo sa týka vecí civilných, tvárili sa ako hlboké myšlienky, ale postrádali výtvarnosť a Jodoroewského rukopis. Chvýľami som myslel že pozerám Gilliama, alebo iného režiséra. Zvlášť čo sa týkalo stretnutia komunistickej strany, zavraždenia prezidenta, jeho púte, zatknutie, mučenie (uh oh) a vôbec. Čo sa týka postáv, otec despotický, ale v hĺbke duše milujúci, matka, asi jemná duša, celý film spieva, samotný Jodorowský, zo začiatku jemný, neskôr nevýrazný. Najväčšou zmenou počas filmu prejde otec, chvýľami som až rozmýšlal či sa rozpráva príbeh chlaca alebo otca, či to niesu spomienky samotného Jodorowského. Jodorowský musí mať veľký talent na riadenie hercov a oni musia byť neuveriteľne loajálny a zapálený pre myšlienku, lebo občasné močenie a plnočelná nahota je v tomto filme prítomná. Močenie na rádio bolo ešte celkom vtipné, ale keď tá žena ošťala toho mu... (no nebudeme prezrádzať). Z celkového hľadiska to bola veľmi pekná hřička, kto je na také filmy, určite nebude sklamaný. Jodorowského mám rád, ale dám len 4* lebo na Svätú horu alebo El Topa tento film nedosahuje (svojou výtvarnosťou, symbolizmom a celkovým štýlom) (03.03.2015)

Zázrak.. V době velkohubých a epicky se tvářících filmových nonsensů přichází Alejandro s filmem tak skromným, hlubokým, osobitým a hlavně osobním, že to bere dech. Nejde o prostou autobiografii, ale čistě o psychomagický akt ve kterém Jodo znovu prochází svým dětstvím a imaginativní tvorbou nové filmové reality napravuje dávné ale hluboce zakořeněné křivdy, chyby a traumata a tím zpětně léčí jak sebe tak své syny a potažmo možná i sem tam nějakého diváka... Pravda je, že problém může být v právě v tom jak osobní a umělecky čistý tenhle film je. Pokud totiž divák není alespoň zběžně obeznámen s Jodorowského konceptem psychomagie a pokud nemá absolutně žádné ponětí o jeho dětství, dospívání, vztahu k rodičům atd.. nejspíš asi nevytuší kde právě probíhá jaký zázrak a celý film je pak jen jakousi řadou bizarních situací.. Ale není :) ..... Zázrak (26.10.2016)

Ze začátku jsem si říkal, že je to až překvapivě srozumitelné a snadno přístupné, ale zhruba kolem té scény, kde kozatá máma, co místo mluvení zpívá, uzdravila manžela tím, že se na něj vymočila, jsem svůj názor definitivně změnil. Druhá polovina už se leckdy dost vleče, obzvlášťe části zaměřené pouze na otce, ty o malém Alejandrovi byly pro mě mnohonásobně zajímavější. Pořád ale jako celek hodně zajímavá záležitost, ačkoli se Svatou Horou se v mých očích rovnat nemůže. 7/10 (09.03.2020)

Pošuk a narcis Jodorowsky dostal po 25 letech peníze na další film, obsadil do něj snad celou svoji rodinu, ale mnoho překvapení se nekoná, film obsahuje vše, na co jsme u něj zvyklí. Nepočítáme-li HD kvalitu a občasné decentní digitální triky, klidně by film zapadl mezi jeho kultovní kusy ze 70. let. Jen by filmu prospělo zkrácení o půlhodinu. (22.10.2014)

Ať už si myslím o Tanci reality cokoli, tuším, že má nejpodstatnější význam pro samotného Jodorowského. Je to jakési jeho ohlédnutí za životem, léčení bolavých míst nejen svých, ale i jeho rodiny pomocí psychomagických a poetických aktů. To je nejspíš i důvod, proč Jodorowsky zapojil do filmu značnou část své rodiny coby aktéry. Tanec reality je v mnohém autobiografické dílo, k jehož interpretaci či hlubšímu pochopení doporučuji četbu Jodorowského knih, které vyšly v českém překladu: Psychomagie, Kdeže ptáče nejlíp pěje a Tanec reality. Zatímco jsou všechny tři knihy naprosto strhující, jejich atmosféru se Jodorowskému ne zcela podařilo převést na plátno. Absurdní rovina vítězí na úkor surrealistické a snové. Jenže právě až spojením těchto ingrediencí může vzniknout něco mimořádného. I přesto patří Jodorowsky k nejvýraznějším filmovým režisérům posledních bezmála padesáti let. Pro mě je především mimořádně inspirativní, pozoruhodnou a fascinující osobností. ~ Náš genealogický strom představuje z jedné strany past, která omezuje naše myšlení, emoce, touhy a materiální stránky života a z druhé strany je pokladem, který v sobě skrývá převážnou většinu našeho vnitřního bohatství… Prostřednictvím odpuštění můžeme proměnit svou vlastní rodinnou historii v hrdinskou ságu. ~ (A. Jodorowsky, Kdeže ptáče nejlíp pěje). (09.06.2020)