poster

Futuro è donna, Il

  • německý

    Zukunft heißt Frau, Die

  • anglický

    Future Is Woman, The

Itálie / Francie / Západní Německo, 1984, 99 min

Režie:

Marco Ferreri

Producenti:

Achille Manzotti

Scénografie:

Dante Ferretti

Kostýmy:

Nicoletta Ercole
(další profese)

Komentáře uživatelů k filmu (1)

  • garmon
    ****

    Je to film o mateřství, o tlacích a tazích ve vztahu více jak dvou idí, a nakonec, ale ne naposled, jsou to osmdesátky až za hrob – Ferreri měl štěstí na dostatek peněz a měl čich na design – asi to je tou Itálií. Když překousnete zprsknutou hřívu Schygully a strašnou disco hudbu z první třetiny filmu, posunete se k překvapivě temnému příběhu podobnému předchozí Pieře – jen ta Huppert je podle mne větší herečka, než Mutti – té tu pomáhá opravdové těhotenství – má to své kouzlo (nenašel jsem na netu údaje o tom, že by Schygulla měla děti – bylo jí kolem čtyřicítky, hodiny jí musely krutě tikat – o to tu zjevně taky jde…). A taky opět jde o dezintegraci – teoretička Alena Prokopová to psala pěkně do textu k DVD Příběhu Pierry, který vydaly Levné knihy. Akorát tady se to neschovává za pedofilii a disfunkční rodinu – ztracení kvůli sobě, pro sebe a sobě navzájem jsou zde relativně zaopatření dospělci (dva mají značně pofiderní zaměstnání a Mutti – bezdomovka z nich žije). Ferreri sází (jako celá řada modernistických Italů od Pirandella) na pravděpodobnost nepravděpodobnosti – stane se opravdu tak často, že někdo umře jedním šlápnutím na hlavu na rockovém koncertě atd…??? Je to teorematické – tvůrci tlačí příběh a s ním postavy tam, kde je chtějí mít – ke smutku před krematoriem s černou pouťáckou labutí u vchodu (krajina je jinak pustá): „dáte si zmrzlinu“??? Když se zdaří se přehoupnout i přes tyhle „nesrovnalosti“ (druhý level), vystoupí zas o jeden odstín temnější příběh antonioniovské dramaturgie – postavy se plouží od ničeho k ničemu, končí spolu v posteli (jasné lesbické motivace byly už v Pieře), prochází prazvláštními, často výrazně nastylizovanými a krásnými lokacemi, aniž bychom se o nich dozvídali víc – jejich historii, důvody… Občas je vsazen emblém-symbol – to když donesou Schygulle (nemůžu si pomoct – přes „do A“ rostlá stehna a šílený střih opravdu Ú-ŽAS-NÉ herečce) do „práce“ obří makety hlav Marlene Dietrich a Grety Garbo (figuríny jsem u Ferreriho viděl už v Seed of Man) anebo když se povedený trojlístek vydá „přesazovat strom“ (existuje opravdu taková práce?) – nejprve sedí všichni za jízdy na korbě náklaďáku a mezi větvemi vzrostlé olše – osvobodivě jako v Pieře – hovoří o tom, jaké by to bylo milovat se s vlastním dítětem bez toho, aby vám uřízli uši a nos. A pak ho sází – je vidět lidi, kteří opravdu řídí práci a Gordon zatím dekorativně pronáší krásnou řeč. Žeru to Marcovi – včetně kýče a nepravděpodobnosti. ****(25.10.2011)