Beze svědků

Exmanžel byl tak odporný stvoření, že se divim, jak ho při jeho projevech někdy někdo mohl milovat - i naloženýho. Odpor, kterej ve mně vzbuzoval byl asi součást záměru, ale já kvůli tomu měla problém film ustát do konce. Michalkov natočil dokonale hnus a beznaděj ani ne tak ve vztahu, jako v ... ale to musíte vidět. Já už ne. 3,5 *. (24.02.2009)

Vynikajúci film o vzťahoch, niečo na spôsob Who's Afraid of Virginia Woolf?, avšak oveľa bližšie nášmu mysleniu a našim zemepisným šírkam. Bolo úchvatne sledovať celý vývoj toho jedného večera, dokonale zrežírované tak, aby sme aj my pocítili, čo sa deje. Interiér, fotografie na stenách, telka a opera. Perfektné monológy sa striedajú so skvelo načasovanými dialógmi, a pri tom každá veta, ktorá sa povie, obzvlášť v poslednej polhodine, má obrovskú silu. Ako som už spomenul, celý čas film drží diváka v napätí. (22.12.2007)

Herecký koncert Iriny Kupčenkove a Michaila Uljanova v rolích rozvedených manželů, kteří personifikují dobro a zlo, toleranci a agresivitu založenou na závisti, zlobě a zášti, v něž vyústila svého času mylně naprogramovaná cesta muže za kariérou a blahobytem, jaký mu mohla nabídnout jeho nová žena, dcera významného profesora. Jejich rozhovor po letech odloučení je hlubokým pohledem do jejich srdcí, stavá se opožděným dialogem o lásce a lhostejnosti. (15.05.2010)

Virgionowolfovská séria vzťahovo seba analyzujúcich a navzájom sa obviňujúcich partnerských filmov veru mala ostať asi naozaj bez svedkov, za zatvorenými dverami bytov a psychologických poradní. Len málo klenotov z nej vzišlo. Zvedavosť, ako si s tým poradili sovietski majstri, a z nich hádam ten najpovolanejší - Nikita Michalkov - priviedli k sledovaniu tohto zástupcu. Viac ako rozhovor rozvedených manželov zaujalo vybavenie bytu elektrickým samovarom na zástrčku, či veľkými nápismi "Moskva-Dušanbe" a "Moskva-Taškent" v synovej izbe. Inak štandard o konflikte rozvedených manželov, rozpitvaní priebehu vzťahu a následnej katarzii. K opakovanému pozeraniu by som pristúpil len za mastnú sumu, ktorú mi však nik nikdy nevyplatí, takže ostáva jednorazový nepríliš uspokojujúci zážitok. Výstižný komentár: kleopatra. (03.01.2021)

S pomocí režiséra filmu a Ramiza Fatalieva převedla Sofija Prokofjeva na plátno svoji divadelní hru pro dva herce. Prvních devět desetin filmu: totální nic. Úžasná kamera, ač je v rukou Pavla Lebeševa a ač ovládá komorní prostor virtuozně, nudí a nudí a nudí, když není znásobena nějakým obsahem. Z telenovelní zápletky nelze vykřesat překvapení, city ani myšlenky. Dialogy toho stylu, jakým komunikovali tito dva rozvedení manželé, jsou nesmírně únavné na poslech – lidé sedí nad šálkem čaje a hrají si na psychology, donekonečna se hádají a „řeší vztahy“: proč se kdo s kým rozvedl, kdo se ke komu hodí, kdo v mládí udělal jakou chybu, co si o kom kdo „doopravdy myslí"… Kolem dvou hlavních hrdinů padaly sklenice a papíry, rozhazovaly se věci, a souznějící zmatek nastával i v hlavách dvou postav, v mé hlavě se však neměnilo nic. Až přišlo posledních deset minut filmu. A to bylo typicky michalkovské, k slzám jímavé a pravdy života se dotýkající, jednoduše dobře napsané vyvrcholení příběhu. Ona se během těchto minut z milé, přizpůsobivé, smířené, šedé ženy dojímavým a zároveň přirozeně-pravděpodobným způsobem transformuje do skutečné, moudré, něžné. On během těchto minut prochází cestu od zlosti, podlosti, odpornosti, k zoufalosti tajně nešťastného člověka. A ze zdlouhavého kusu života se v posledních deseti minutách nakonec přece jen stává „kousek dortu“. (24.08.2010)