Flákač

Hodně nezávislý nezávislák ( náklady 23 000 dolarů ) vyprávěný epizodickou formou. Hlavní postava/postavy neexistují, jde spíše o koláž outsiderů, typických nezávisláckých flákačů s plnou hubou keců ( některé jsou hodně zábavné, jiné méně ). To není zas tak neobvyklé, originální jsou přechody mezi postavami. Když dotyčný odbyde svých "5 minut slávy", kamera ho opustí a zaměří na osobu, kterou např. právě minul na ulici, nebo vedle které seděl v kavárně. Žádný dramatický oblouk neexistuje, propojení také žádná. To a taky působit občas až příliš nezávislácky výstředně sráží Slackera od vyššího hodnocení. (11.08.2006)

Zdar Austin Film Society! U vzniku této Mekky nezávislých a začínajících filmařů stojí guru Richard. Stojí tu díky odvaze a taktéž úspěchu zásadního skvostu světové kinematografie, jakým Flákač beze sporu je. Malé prostředky a velká touha vždy přimějí autora vydat se cestou dobrodružnou s leckterou překážkou během tvůrčího procesu, avšak krásnou, definující lásku k filmovému řemeslu a tvůrčí svobodě. Ano, i flákat se dá filmově. ;-) Woo. (06.07.2018)

Richard Linklater je prostě jedinečný v tom, jak dokáže vyprávět. Ono je v jeho podání celkem jedno, co vypráví, ale postupy, které ve filmovém médiu nachází... To je prostě jedinečné. Je neskutečně novátorský, a přitom je pořád svůj. Je jedno, jestli natáčí dvě postavy po deseti letech, nebo natáčí film několik dlouhých let, aby zachytil stárnutí, anebo jako v tomhle případě nechává lidi procházet a odehrávat krátké scénky jen proto, že se to takto mohlo stát. V jeho podání to vždy funguje a většinou ani nenudí. (25.02.2016)

Jeden deň. Pár desiatok ľudí, pár desiatok rozhovorov a krátka prechádzka v zhulenom, políciu neznášajúcom, priateľskom, uvoľnenom období 80 rokov. Vizuálne podobné Korineho Gummu, náladovo úplne opačné, náladu zlepšujúce, potľapkanie po pleci. Malé, trošku bezvýznamné ale nadmieru sympatické dielko z časov, keď nebol svet tak strašne uponáhlaný. "Do you want to buy Madonna´s pap smear?!" Linklaterove konverzačky mi skrátka chutia, 3 a pol hviezdy :) (04.11.2013)

Druhý celovečerný film Richarda Linklatera – a prvý, ktorému sa dostalo výraznejšej distribúcie po obskúrnejšom a omnoho viac na skutočných cinefilov zameranom opuse It's Impossible to Learn to Plow by Reading Books, natočenom na formát Super 8 mm – je príjemne odlišný a nesmierne zábavný. Sprevádza nás počas dvadsiatich štyroch hodín výstrednou okrajovou kultúrou texaského Austinu, ktorý sa od tej doby stal Linklaterovým hlavným sídlom behom celej jeho mnohotvárnej kariéry. Na rozdiel od všetkých jeho nasledujúcich filmov Slacker v sebe nemá ani náznak nejakej súvislej zápletky okrem jej najdoslovnejšej podoby, s ktorou sa chronologicky pohybujeme geografickým územím mesta v priebehu jedného austinského dňa. Snímka je ale preplnená pitoresknými postavičkami a nádhernou mluvou (ktorá často pôsobí improvizovane, aj keď Linklater mal napísaný podrobný scenár, očividne s prispením niektorých účastníkov, podobne ako tomu bolo v jeho animovanej snímke Waking Life z roku 2001). Štruktúra úzko na seba nadväzujúcich dialógov pripomína extrémne neformálnu variáciu na Le fantôme de la liberté (1974) Luisa Buñuela alebo Playtime (1967) Jacquesa Tatiho. V oboch filmoch sú rozličné udalosti zlepené k sebe jednoducho na základe tesnej blízkosti v čase a priestore. Spojenie istej formálnej logiky a nelogického nutkania k zdĺhavým svojvoľným fantáziám a odbočkám predstavuje impulz, ktorý Linklater využíva v mnohých svojich nasledujúcich filmoch, pravdepodobne sa mu ale už nikdy nepodarí túto kombináciu zobraziť tak presvedčivo ako v Slackerovi. ___ „Každá myšlienka, ktorá vás napadne, sa odlomí a začne žiť vlastným životom,“ poznamenáva sám Linklater k vodičovi taxíka s nehybnou tvárou v úvodnej (a svojím spôsobom najvtipnejšej) sekvencii, ktorá deklamovaním bizarnej filozofie zo zadného sedadla automobilu opäť nadbieha snímke Waking Life. A zvyšok filmu túto poznámku kvetnato ilustruje najrozmanitejšími konšpiračnými a atentátnickými teoretikmi, obdivovateľmi sériových vrahov, hudobníkmi, sektármi, vysokoškolákmi, dogmatikmi, drobnými zlodejmi, ľudmi z ulice a povaľačmi (celkom asi deväťdesiat ľudí). Aj keď film nikam nesmeruje v zmysle rozprávaného príbehu a končí viac-menej alibistickým záverom, veľmi pôsobivé scény vzbudzujú často úchvatný pocit prežívajúcich pozostatkov kultúry šesťdesiatych rokov a skvelo stvárnené predstavy zvláštneho, výnimočného spoločenstva. 80% (03.07.2014)