Popel a démant

Až na pár výrazných momentů (plameny, bílý kůň, ohňostroj) překvapivě rozvleklá konverzačka, ve které do sebe jednotlivé prvky sice narážejí, avšak místo, aby tyto srážky způsobovaly výbuchy divákových emocí, či překvapení, vzájemně se anulují. Máme zde partizána, jehož traumatický obraz výrazně narušuje "klackovské" pózování Cibulského, hodinovou romanci, jež postrádá jakoukoliv intenzitu, či vášeň, politické úvahy, které hned provokují a hned se zase stahují ke korektnosti a až fraškovitý humor, který ruší možný dojem celkové závažnosti sdělení. Nemám nic proti různorodosti, nicméně umělecká hodnota díla netkví podle mého v množství dílků, z kterých je poskládáno, ale jakým způsobem jsou tyto dílky složeny, aby výsledný obraz ve své celistvosti dával (pokud možno hlubší) smysl. (21.03.2017)

Dnes již zklasičtělý Wajdův film stále vyvolává v Polsku rozporuplné odezvy. Mnohoznačnost Ivaskiewiczovy předlohy její zfilmování spíše prohloubilo a znásobilo, než aby ji mírnilo. Po zhlédnutí KATYNĚ dnes víme dobře, proč. Polsko 8. května 1945 připomínalo vřící kotel; ješt neutichly vzpomínky na to, jak osvoboditelská Rudá armáda nechala vykrvácet varšavské povstání Armii krajowej, ještě stále neutichly rozhořčené polemiky kolem Katyně a náhle zmizevších tisích polských důstojníků. Paralelně- za bezhlesého přihlížení západních demokracií (Churchillův fultonský projev byl na Západě dobovým mediálním propadákem) - nastupovala rychlá sovětizace odbojné země. Křižovatky vývoje - spor obou na smrt znepřátelných táborů i vůli většiny obyvatelstva po mírovém životě - ztělesňuje večírek, v jehož průběhu cítíme zárodečné doutnání budoucí několikaleté občanské války s jejím nevyhnutelným koncem (závěrečný útěk smrtelně zraněného Cybulského umírajícího symbolicky na hromadě odpadu souzní a v něčem i předjímá formové prostředky evropské a vlastně i světové nové vlny tehdejší doby). I dnes je film znepokojujícím otazníkem, hlasem, který se ve svých úzkostných dotazech a otázkách nemilosrdně, až srdnatě dotýká stále nezhojených ran. I těch polských, i těch dalších. (24.12.2008)

Své místo v druhé polovině pravidelného cyklu Kurs filmové historie v pražském Ponrepu si pravidelně nachází Wajdův Popel a démant. Oslovuje dodnes, ať už svým tématem nebo formální stránkou. Příběh vyprávěný očima vojáka Zemské armády v podání Zbigniewa Cybulského svým rebelantstvím předává každému svému novému diváku ten tolik potřebný apel k upamatování zlomových událostí polských dějin květnových dnů 1945. Nicméně v otázce anachronického oblečení není s odstupem poloviny století snadné si odpovědět, zda je ono právě tím zásadním nadčasovým prvkem. A konečně Zbigniew je něco jako Gérard Philipe nebo Honza Tříska a to není nic pro mě. (05.01.2012)

Jeden z hlavních klenotů "polské filmové školy", který se snaží zobrazit rozpolcenost poválečných let v zuboženém Polsku. Tento černobílý snímek má rozhodně co nabídnout. Hlavního hrdinu, který se zmítá pod příkazy ilegální Zemské armády a oproti tomu touží po lásce, štěstí a míru. Je také plný špinavých a zničených prostředí, které tomuto kritickému pohledu přidávají na věrohodnosti a některé z nich Vám dlouho zůstanou v hlavě (jako třeba kříž ve zničeném kostele). A navíc konec, který to vše geniálně zakončí. Určitě jeden z nejvíce zásadních snímků z Polska a jeden z mnoha, které dokážou diváka i po letech oslovit. (28.04.2008)

"Predtým si zabíjal Nemcov a teraz zabíjaš Poliakov". Nie presne doslovný citát z filmu z dňa 8.5.1945. O tom Popol a diamant je a nič viac k nemu snáď ani netreba písať. Žiadna heroizácia národa, oslavujúca svoju chrabrosť v boji proti nacizmu, skôr presne naopak. (Ne)sympatický hlavný hrdina, ktorému som nezávidel ani jeho šik okuliare, jeho krásna potenciálna priateľka, ktorá si môže ale o šťastnej budúcnosti nechať iba zdať, rovnako ako celé Poľsko. Zdrvujúca sebareflexia poľskej spoločnosti v nie príliš veľkom odstupe od vojnových udalostí, aká by mala byť prítomná v každej vyspelejšej kinematografii európskych krajín. Vojna predsa o víťazstvách nie je! (02.03.2015)