Režie:
Otar IosselianiObsahy(1)
Žil zpívající drozd… tak začínají skoro všechny gruzínské pohádky. V případě Ioselianiho filmu má tato věta ráz spíše poetického konstatování. Gija, sympatický mladý muž kolem třicítky, hraje na bicí nástroje v tbiliském symfonickém orchestru. Během dne však chce toho co nejvíce stihnout, proto věčně někam pospíchá. Je všude a zároveň nikde, na nic a na nikoho nemá dost času, nejmíň sám na sebe. Žil zpívající drozd je nepatetickou úvahou nad hodnotami lidského života, která dodnes překvapuje nejen hloubkou své výpovědi, ale i svým zpracováním. Jedna situace přechází skoro nepostřehnutelně ve druhou a černobílá kamera je zachycuje takřka dokumentaristickým způsobem. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (6)
Druhý celovečerní film gruzínského filmaře Otara Iosselianiho je podivuhodný zejména čistotou, s jakou předává zřetelné a do filmových obrazů téměř vyražené poselství. Snímek je objektivizujícím záznamem jednoho dne mladého muže, který pracuje jako tympánista v orchestru. Objektem zkoumání je zde především jeho neuvěřitelně přelétavá povaha – celý den zařizuje desítky záležitostí a drobných povinností, neustále odbíhá od jedné k druhé, aniž by však většinu z nich dokončil. Nelze si nepokládat otázku, zda je nepřeberné množství jeho činnosti obdivuhodné či naopak – energii muž totiž rozhodně nepostrádá, otázkou ale je, zda ji správně investuje. Film je výlučný i svou formou – pojetí je zcela nepsychologizující a míří spíše k dokumentaristickému stylu cinéma verité, zde ovšem v hávu fikce a nezaznamenávající plošnou aktuální skutečnost, ale soustřeďující se pouze na jednu bytost. Neustálá přítomnost Bachova Erbarme Dich však připomíná, že se stejně tak jedná o výpověď obecně platnou, jednotlivce přesahující. ()
Štýlovo to je blízke filmom zo šesťdesiatych rokov, novovlnná poetika. Téma: nepotrebný potrebný respektíve potrebný nepotrebný. To je otázka. Je hlavný hrdina Gia - hráč na činely, večný flákač, poletujúci mestom ako drozd - potrebný, alebo je jeho existencia nezmyselná? Film pre väčšinu publika dnes už asi nezáživný, veľmi presne zachytil problematiku zdanlivo zbytočných ľudí v spoločnosti, ktorí síce neprinášajú nijaký materiálny osoh a nemožno argumentovať, prečo sú potrební, ale napriek tomu akoby svojou pochabosťou a roztopašnosťou nevysvetliteľným spôsobom robili realitu šedivého dňa znesiteľnejšou. V ďalšej rovine tu režisér demonštruje svoj ideál umenia a hlavný hrdina je vlastne synonymum pre akéhokoľvek umelca a jeho význam pre svet. ()
Po dobu téměř celého filmu sledujeme mladého hudebníka, který se snaží stihnout tolik zdánlivě nedůležitých věcí, že ve výsledku nestíhá nic. Je sice zbrklý a nespolehlivý, ale je radost dívat se, s jakou elegancí vybíhá z jednoho problému, aby vzápětí vklouzl do jiného. Čas je ale neúprosný a (požijme to klišé!) nikdy nevíme, kdy vyprchá ten náš, jak odkazuje závěrečná scéna v hodinářství. ()
A zas ještě jeden A bout a souffle anebo Kak budem mrtav i beo. A trochu Tati a trochu Passer. Bylo to ve vzduchu. A diky vlivu Tatiho je to krasne ciste kino. Celé je to plné překrásné hudby nořící se z ruchů a zpět do nich - Hollywood se může jít se svými odrhovačkami schovat. Tarkovskij tenhle způsob zacházení se zvukem používal taky - asi to byla v SSSR norma. Film sám je takové divadlo světa - scénář zjevně vědomě prochází všemi možnými i nemožnými prostředími života, aby s nimi hrdinu konfrontoval. A samozřejmě jsou tu velké téma ženy. Gruzínky jako gazely, s řasami na tři prsty. A všem těm prostředím opět vévodí hudba - v té je Gija "doma", byť ten orchestr hraje provinčně strašlivě. Překrásné jsou staré gruzínské mužské sbory i ta tetička co zpívá naprosto přirozeně tklivé místní šansony - z toho dýchne, co za ráj mohla být kdysi Gruzie se svým vínem a pomalým tempem. Vtipné je cameo dirigenta Džansuga Kachidzeho a patrně i skladatele Giji Kančeliho - toho jsem ve filmu přímo neviděl, ale v titulcích na Imdb je V. Kancheli. To je jak když v O slavnosti a hostech hraje Jan Klusák. Étos toho mi připomněl Hesseho Knulpa - lze být na světě proto, abychom se s co nejlepší snahou pokoušeli těšit druhé (a to i za cenu bolavého). Jednu hvězdu dolů kvůli tomu jak to zestárlo. ()
V tomto filmu jsem nalézala podobnost s Kafkovým Zámkem; ať dělal hlavní hrdina, co dělal, nemohl dosáhnout svých cílů. V případě Giji to však nebyla byrokracie, která mu stála v cestě, ale byla to hlavně jeho lehkomyslná, přelétavá povaha. Celý film provázel stále se opakující záběr na hodiny a hrdina také několikrát během děje unikl smrti, v čemž můžeme spatřovat určitou symboliku pomíjivosti času a varovného ukazováku, který Giju nabádá, aby již konečně zvolnil a plně se soustředil a dokončil to, co si vytyčil. Gija na to však nedbá a jeho smrt na konci je tedy nevyhnutelná. Snímek Žil zpívající drozd je milou a úsměvnou podívanou, i když jsem po celou dobu pořádně nevěděla, jestli mě postava Giji spíše štve, jak není schopný nic dokončit a neustále doslova přelétává z jednoho místa na druhé, anebo zda jeho svérázný přístup k životu naopak obdivuji. ()
Galerie (7)
Photo © Moscow International Film Festival
Reklama