Žil zpívající drozd

Štýlovo to je blízke filmom zo šesťdesiatych rokov, novovlnná poetika. Téma: nepotrebný potrebný respektíve potrebný nepotrebný. To je otázka. Je hlavný hrdina Gia - hráč na činely, večný flákač, poletujúci mestom ako drozd - potrebný, alebo je jeho existencia nezmyselná? Film pre väčšinu publika dnes už asi nezáživný, veľmi presne zachytil problematiku zdanlivo zbytočných ľudí v spoločnosti, ktorí síce neprinášajú nijaký materiálny osoh a nemožno argumentovať, prečo sú potrební, ale napriek tomu akoby svojou pochabosťou a roztopašnosťou nevysvetliteľným spôsobom robili realitu šedivého dňa znesiteľnejšou. V ďalšej rovine tu režisér demonštruje svoj ideál umenia a hlavný hrdina je vlastne synonymum pre akéhokoľvek umelca a jeho význam pre svet. (24.05.2012)

Druhý celovečerní film gruzínského filmaře Otara Iosselianiho je podivuhodný zejména čistotou, s jakou předává zřetelné a do filmových obrazů téměř vyražené poselství. Snímek je objektivizujícím záznamem jednoho dne mladého muže, který pracuje jako tympánista v orchestru. Objektem zkoumání je zde především jeho neuvěřitelně přelétavá povaha – celý den zařizuje desítky záležitostí a drobných povinností, neustále odbíhá od jedné k druhé, aniž by však většinu z nich dokončil. Nelze si nepokládat otázku, zda je nepřeberné množství jeho činnosti obdivuhodné či naopak – energii muž totiž rozhodně nepostrádá, otázkou ale je, zda ji správně investuje. Film je výlučný i svou formou – pojetí je zcela nepsychologizující a míří spíše k dokumentaristickému stylu cinéma verité, zde ovšem v hávu fikce a nezaznamenávající plošnou aktuální skutečnost, ale soustřeďující se pouze na jednu bytost. Neustálá přítomnost Bachova Erbarme Dich však připomíná, že se stejně tak jedná o výpověď obecně platnou, jednotlivce přesahující. (06.12.2015)

A zas ještě jeden A bout a souffle anebo Kak budem mrtav i beo. A trochu Tati a trochu Passer. Bylo to ve vzduchu. A diky vlivu Tatiho je to krasne ciste kino. Celé je to plné překrásné hudby nořící se z ruchů a zpět do nich - Hollywood se může jít se svými odrhovačkami schovat. Tarkovskij tenhle způsob zacházení se zvukem používal taky - asi to byla v SSSR norma. Film sám je takové divadlo světa - scénář zjevně vědomě prochází všemi možnými i nemožnými prostředími života, aby s nimi hrdinu konfrontoval. A samozřejmě jsou tu velké téma ženy. Gruzínky jako gazely, s řasami na tři prsty. A všem těm prostředím opět vévodí hudba - v té je Gija "doma", byť ten orchestr hraje provinčně strašlivě. Překrásné jsou staré gruzínské mužské sbory i ta tetička co zpívá naprosto přirozeně tklivé místní šansony - z toho dýchne, co za ráj mohla být kdysi Gruzie se svým vínem a pomalým tempem. Vtipné je cameo dirigenta Džansuga Kachidzeho a patrně i skladatele Giji Kančeliho - toho jsem ve filmu přímo neviděl, ale v titulcích na Imdb je V. Kancheli. To je jak když v O slavnosti a hostech hraje Jan Klusák. Étos toho mi připomněl Hesseho Knulpa - lze být na světě proto, abychom se s co nejlepší snahou pokoušeli těšit druhé (a to i za cenu bolavého). Jednu hvězdu dolů kvůli tomu jak to zestárlo. (20.06.2020)

Ioseliani divákovi svým filmem klade otázku, zda má smysl život, jaký vede hlavní hrdina Gija, roztěkaný mladý muž, který má spoustu známých, nic není schopen dokončit, protože jakmile něco začne, přeruší ho jiná činnost, ke které raději uteče. Největším výkonem je, že s odřenýma ušima stíhá svůj part na tympány v orchestru. Na rozdíl od Balady o vojákovi, kde mi přišla existence hlavního hrdiny smysluplná, protože byl tak hodný a obětavý, že neměl čas ani sám na sebe, mě Gija o své užitečnosti nepřesvědčil. Pomohl někomu? Nebyl ani zas tak hodný a obětavý, jako spíš neschopný u něčeho vydržet, někomu se zavděčit a udělat něco užitečného. Obávám se, že po něm opravdu nezbylo nic jiného, než jediný háček na zdi… (02.08.2007)

Po dobu téměř celého filmu sledujeme mladého hudebníka, který se snaží stihnout tolik zdánlivě nedůležitých věcí, že ve výsledku nestíhá nic. Je sice zbrklý a nespolehlivý, ale je radost dívat se, s jakou elegancí vybíhá z jednoho problému, aby vzápětí vklouzl do jiného. Čas je ale neúprosný a (požijme to klišé!) nikdy nevíme, kdy vyprchá ten náš, jak odkazuje závěrečná scéna v hodinářství. (04.01.2011)