Chuť třešní

Pokud si neuvědomíte Kiarostamiho intertextuální rozhovor s filmem Chuť makrel Jasudžira Ozua - kterážto nečekaná souvislost mne zaskočila, ale je zřejmá (navíc Kiarostami věnoval Ozuovi i jeden svůj "dokument") -, tak se ochudíte o poměrně podstatné významové napětí filmu. U vědomí tohoto (snad) postmoderním stylu lze pak pochopit i závěr. Obecně je to dost chytrý film, ale zároveň sám k sobě poněkud emocionálně podvratný (to zajímavé se u mně dělo právě v intelektuální rovině). Kdybych si nebyl vědom těch odkazů, tak bych jej musel vnímal jinak, snad čistěji. V tomto je pak obsažen jakýsi rozpor, který mi snižuje celý film... (14.05.2011)

Ani iránský film nemusí být vždy terno, přesto, že se tu prakticky nic nedělo, tak byl podle mě špatně sestříhaný, jediný světlý bod celého filmu byl monolog tureckého spolujezdce. Ten konec patrně z nouze ctnost - když nevím, jak to ukončit, prsknu tam něco rádobyuměleckého, ať ti blbečci co se na to pak budou koukat mají o čem přemýšlet....a chuť třešní ta mi asi unikla úplně (možná chuť moruší...). (15.02.2011)

Rozvláčný film, který měl zjevně působit meditativně a měl být postaven na dialozích, mi nakonec zůstal v paměti především díky výbornému obsazení a výkonu herce v hlavní roli a díky několika dalším hereckým výkonům. Problém jsem měl snad jen s několika až iritujícím způsobem otravnými dialogy a podivným zakončením, které jsem zřejmě nepochopil, ale dojem z příběhu mi nezkazil. Kiarostami určitě umí lepší filmy, tohle potěší, ale nenadchne. 7/10 [LFŠ 2012] (30.07.2012)

Tenkrát v Anatolii o čtrnáct let dříve a je snad zřejmé, že Nuri Bilge Ceylan tvorbu Abbase Kiarostamiho dobře zná. Chuť třešní spojují s „Anatolií“ podobný charakter krajiny, klidná vyčkávací atmosféra a především dlouhé statické záběry. Kiarostami (s nímž se na festivalu můžete osobně setkat) tu v myšlenkách a slovech k rozhodnému kroku odhodlaného muže odhaluje základní problém každého náboženství: i striktně zakázané chování je (vnitřně) obhájitelné, pokud se na něj podíváte pod jiným úhlem… LFŠ 2012. (23.07.2012)

Iránska kinematografia je momentálne pre mňa len akousi veľkou »neznámou veličinou,« a práve preto by som chcel svoje medzery postupne vypĺňať ďalšími, a teda nech sú najmä i celkovo kvalitne podanými; iránskymi titulmi, medzi ktoré by som určite mohol na úvod snáď zaradiť i zrovna tento dramaticky ladený titul od naprosto špičkového iránskeho autora - Abbása Kjárostamího, kedy sa jeho Chuť čerešní - zároveň stavala i akousi celkovou pachuťou v rámci celkového podania daného príbehu, nakoľko ústredný iránsky protagonista - mimoriadne pesimisticky naladený pán Badii vo fascinujúcom podaní skrz-naskrz Homayounom Ershadim; mal v úmysle skoncovať so svojou úplne vyhorenou existenciou, čiže inými slovami povedané, «spáchať samovraždu,» len v podstate hľadal akéhokoľvek dobrovoľníka, ktorý by mu s tým vlastne napokon pomohol, ale nie totiž presne tak, ako si teraz asi myslíte - najskôr celkom inak; a tak väčšinou akosi len neustále jazdil na svojom terénnom aute značky Range Rover po teheránskom kopcovitom piesočnatom a hrboľatom teréne so vskutku k tomu i s mnohými ľavotočivými a pravotočivými zákrutami, počas čoho nielenže stále otravoval okoloidúcich, či povedzme i [ťažko]pracujúcich ľudí, ale súčasne taktiež prostredníctvom svojho tereňáku pozoroval i príslušné prostredie, čím samotná vizualizácia daného titulu dostávala akýsi, dokumentárny rozmer s filozofickými prvkami. • Neviem, či tentoraz náhodou nestrelím predsa trocha vedľa, no a-u-t-o-r, Abbás Kjárostamí, mi normálne začína pripomínať svojho novo-vlnového kolegu Jeana-Luca Godarda, a tak sa možnože v tomto ojedinelom prípade jednalo i o niečo na spôsob „iránskeho JLG?” (19.04.2024)