Chuť třešní

Tenkrát v Anatolii o čtrnáct let dříve a je snad zřejmé, že Nuri Bilge Ceylan tvorbu Abbase Kiarostamiho dobře zná. Chuť třešní spojují s „Anatolií“ podobný charakter krajiny, klidná vyčkávací atmosféra a především dlouhé statické záběry. Kiarostami (s nímž se na festivalu můžete osobně setkat) tu v myšlenkách a slovech k rozhodnému kroku odhodlaného muže odhaluje základní problém každého náboženství: i striktně zakázané chování je (vnitřně) obhájitelné, pokud se na něj podíváte pod jiným úhlem… LFŠ 2012. (23.07.2012)

V jednoduchosti je síla a účinnost. Velmi pomalý, těžký, ale působivý film o ztrátě a hledání smyslu života, který se zaryje do našich myšlenek i pod kůži stejně hluboko jako ten prach z cest íránské krajiny. Ať každý z nás si vzpomene v pravý čas jak chutnají třešně, moruše nebo cokoliv jiného, co má tu naší chuť. Přesně tu nezbytnou, která nás nakopne, když nebudem chtít jít dál. (06.12.2010)

Dobrý film se prý dá převyprávět v jedné krátké větě. To určitě platí pro Chuť třešní. Jak ale může znít jeho příběh naivně a neobjevně, tak jej ten film vypráví s neuvěřitelnou citlivostí, důrazem na autenticitu a nenásilnost, na detail a možnost věci domýšlet. K tomu jsou neskutečným zážitkem herecké výkony (především Ershadiho) a jako bonus poslední záběry, jež ničí iluzivnost a zároveň dotváří celou výpověď, netradičně dokončuje příběh a dává filmu filosofický rozměr. (05.08.2012)

Podobne, ako môže byť Coppolov Rozhovor filmom o kríze stredného veku, tak ním bude aj Kiarostamova Chuť čerešní. Niekedy to môže zájsť vo vašej hlave až tak ďaleko, že budete mať chuť spáchať sebevraždu a to aj napriek tomu, že podľa všetkého nemáte k tomu nijaký zásadný, navonok viditeľný dôvod. Ale práve v tom to je, že. A čo na to náhodní okoloidúci, ochotní sa s Badim zviesť a vypočuť si, ako ľahko si môžu rýchlo zarobiť balík peňazí? Irán je multi-kulti krajina a tak aj dialógy s troma odlišnými postavami budú mať rozdielny charakter. Ako to Badiho pôvodné rozhodnutie nakoniec ovplyvní? Kiarostami si prichystá na diváka v závere v tomto smere slušnú vtipnú bodku. (20.03.2017)

Dívat se na íránské filmy, to je jako poslouchat příběhy 1000+1 noci. Ani tento film nemá svůj začátek ani konec, něco mu musí předcházet a něco ho musí následovat. Něco z pana Badiiho musí přežít, aby se o tom mohl vyprávět další příběh; nebo jde jen o jeden, nikdy nedokončený?... Jako o tom Indiánovi, co chytil krásného mustanga, který mu během života střídavě přínásel radost a žalost. Co nakonec převážilo nevíme, protože tento příběh ještě neskončil... Příběh pana Badiiho je o sebevrahovi, který má - myslím, jako každý sebevrah, strach z toho, co po něm zbude: z vlastní mrtvoly (kdyby tomu tak nebylo, bylo by sebevražd asi mnohem více). Pan Badii hledá proto asistenta, osobu, která definitivně potvrdí jeho skon a zlikviduje jeho pozůstatek. Na své neradostné cestě budováním zneuctěnou pouští potkává lidi, z nichž některé považuje za své bližní. Navazuje s nimi kontakt a pokouší se je získat "pro svou myšlenku". Teprve, když najde "toho pravého", vrací se do života - ale asi jen nakrátko... (05.07.2014)