VOD (1)
Obsahy(2)
Pan Badii je muž ve středním věku, který se chce zabít. Objíždí Teherán a jeho okolí v otlučeném range roveru a hledá někoho, kdo by mu v posledních hodinách života asistoval. Jediným jeho úkolem bude podívat se druhý den ráno do vykopané jámy uprostřed pustiny, kam chce Badii na noc ulehnout. Pokud nebude jevit známky života, má dotyčný jeho tělo zahrabat, v opačném případě mu má pomoci ven. Zatímco mladý kurdský voják a afghánský seminarista nechtějí ani za velké peníze prokázat Badiimu neobvyklou službu, starý turecký preparátor neochotně souhlasí s tím, že jeho tělo zkontroluje. Také se však nejprve pokusí Badiiho přesvědčit, aby si odchod ze života rozmyslel, a na dohodu přistoupí jen kvůli své nemocné dceři, na jejíž léčbu potřebuje sehnat peníze. (Cinemax)
(více)Videa (1)
Recenze (66)
Vyprahnuté, prašné iránske pláne bez kvapky vody. Kamera s minimom pohybu. Žiadna hudba. Svet bez emócií, bez farieb. Solventnejší muž v strednom veku, samovrah, hľadá v tomto prostredí niekoho, kdo by ho bol ochotný nadchádzajúcu noc za tučnú finančnú odmenu pochovať. Nezáleží na tom, prečo to chce - a ani sa o nedozvieme. Abbas Kiarostami nerád manipuluje city diváka, rád ho necháva iba pozorovať a skladať si myšlienky. Čo robí tento film zaujímavým, že som od neho nemohol odtrhnúť oči? Keby som sa mi to podarilo odhaliť, opadlo by z neho kúzlo, ktorým disponuje. V každom prípade, prvý krát som bol kvôli filmu po jeho skončení smädný. ()
Kiarostamiho slavný film o muži, který se rozhodne spáchat sebevraždu je unikátní především tím, jak ambivalentně pracuje pracuje s informacemi, což vytváří podněcující roušku tajemství. Obrazově jsme téměř neustále napojeni napojeni na hlavní postavu, velkou část filmu s ním kamera jede v autě a my jej sledujeme, přičemž se střídavě prostřihává na hlediskové záběry, kdy vidíme přesně to samé, co muž. Další informace se můžeme pokusit vyčíst pouze z neproniknutelně klidné tváře. Jeho motivy ale zůstávají záhadou a tak divák může pod vlivem viděných obrazů naplňovat mysl volnými asociacemi. Lidé, které muž potkává a snaží se je přemluvit k pomoci s inkriminovaným činem, se mu velmi pádnými - náboženskými i rozumovými - důvody, snaží zabití sebe sama vymluvit. Ve scéně následující po rozloučení hlavního hrdiny se starým mužem, který mu pomoc přislíbí, se ovšem ukáže, že všechny slova byly zbytečné, jelikož žádné moruše, které by v něm znovu probudily touhu žít, nenachází . Muže totiž poprvé a naposledy vytrhne s askeze až náhlá obava o to, aby celý čin neskončil polovičatě a nebyl pohřben ještě zaživa. Zneklidňující závěr přidává už tak vrstevnatému filmu další možné interpretační roviny a není tedy divu, že se Chuť třešní stala mezi novodobými kontemplativními filmy tak oblíbenou. ()
Nadhera : Kiarostami ako reziser je artak, artovy reziser mi tymtopresme zasmakoval - vyprahnute prasne iranske cesty, existencialna uvaha o zivote a smrti, antiteza tzv. road movie. Oslovila ma teza : solventny chlap hlada spolupracovnikov na samovrazdu, aby ho mohli poriadne pochovat. Kiarostami ma fajnu kameru, experimentuje s dialogmi a divak je svedkom jak su ludia rozni - zaznamenava rozne rakcie na svoju samovrazdu. Urodnu podu u mna ako artoveho divaka si film ziskal pomalym tempom, minimalistickym vypravanim a absenciou deja, drsnych akcnych scen a drsnych /casto pohlupejsich/ dialogov . 94 % ()
Chuť třešní mi v lecčem připomněla Kaurismäkiho snímek Smlouva s vrahem (hlavní hrdina je navíc typově velmi podobný Jeanu-Pierru Léaudovi), byť z hlediska autorské poetiky se jedná o dva zcela odlišné filmy. Chuť třešní je nepochybně netradiční a vskutku nedějový film, který obchází klasické narativní postupy, nesnaží se zalíbit ani hrát na emoce, nevyužívá hudbu a spoléhá se spíše na atmosféru vyprahlého okolí než na příběh. Jako celek je pro mě však velmi impozantní, po vnitřní stránce dokonce duševně povznášející. Přirozenou cestou totiž pojednává a trefně pojmenovává existenční otázky člověka, přičemž diváka staví do pozice tichého pozorovatele, který jako by seděl vedle na sedadle terénního vozu, v němž se příběh z největší části odehrává. Režisér nic nevysvětluje, zkrátka nastaví jasnou premisu a dál už jen vypráví. Íránská kinematografie pro mě stále zůstává dosud neobjevenou cestou plnou překvapení. Styl vyprávění Abbase Kiarostamiho se mi hodně líbí, byť pro zahraničního diváka může působit až příliš svérázně. Kiorastami ve svém filmu netlačí ani tak na herecký projev Homayouna Ershadiho, který vynikajícím způsobem ztvárňuje hlavního hrdinu pana Badiiho, jako spíše na práci s kamerou, a mnohem více prostoru věnuje vyniknutí hornaté krajiny v okolí Teheránu, než aby jakkoli odbočoval k motivaci hrdinova jednání. Právě čistota Kiarostamiho tvůrčí estetiky a pravdivého zachycování světa kolem tvoří významnou součást stylových prvků Chuti třešní. Cesta pana Badiiho do vlastního hrobu sice stále nikam nevede a v podstatě se točí v neměnném rytmu - nastoupení případného "hrobníka", vysvětlení celé situace, odmítnutí nabídky - přesto divák zůstává zvědavý, zda se mu jeho záměr ve finále podaří uskutečnit a povede se mu zemřít. K mému překvapení ani pomalé tempo filmu zde není na škodu, ba naopak pomáhá ještě více rozvinout divákovy myšlenkové asociace, které se k postavě a jednání pana Badiiho vztahují. Chyběla mi ovšem pointa a bohužel jsem nepochopil ani závěrečný epilog. Chuť třešní se mi ale i tak moc líbila. Je to rozhodně neobyčejný film, který stojí za pozornost. ()
Dívat se na íránské filmy, to je jako poslouchat příběhy 1000+1 noci. Ani tento film nemá svůj začátek ani konec, něco mu musí předcházet a něco ho musí následovat. Něco z pana Badiiho musí přežít, aby se o tom mohl vyprávět další příběh; nebo jde jen o jeden, nikdy nedokončený?... Jako o tom Indiánovi, co chytil krásného mustanga, který mu během života střídavě přínásel radost a žalost. Co nakonec převážilo nevíme, protože tento příběh ještě neskončil... Příběh pana Badiiho je o sebevrahovi, který má - myslím, jako každý sebevrah, strach z toho, co po něm zbude: z vlastní mrtvoly (kdyby tomu tak nebylo, bylo by sebevražd asi mnohem více). Pan Badii hledá proto asistenta, osobu, která definitivně potvrdí jeho skon a zlikviduje jeho pozůstatek. Na své neradostné cestě budováním zneuctěnou pouští potkává lidi, z nichž některé považuje za své bližní. Navazuje s nimi kontakt a pokouší se je získat "pro svou myšlenku". Teprve, když najde "toho pravého", vrací se do života - ale asi jen nakrátko... ()
Galerie (20)
Photo © CiBy 2000
Zajímavosti (1)
- Kiarostamí pracoval bez scénáře. Často filmoval každého herce v dialogu zvlášť, jako kdyby s nimi natáčel interview, takže se často na place ani nepotkali. [Zdroj: LFŠ] (Cimr)
Reklama