Mat i syn
Mutter und Sohn
Matka a syn
Obsahy(1)
Vážně nemocná matka pomalu umírá v péči svého dospělého syna. Kromě nich dvou není ve filmu jediný další člověk. Vzájemně se milují tak intenzivní láskou, že je až fyzicky citelná, a prožívají obavy ze vzájemné ztráty. Kromě nich je tu jen prázdný dům, ztracený v liduprázdné krajině. Okolní příroda se všemi barvami, tvary a zvuky se však zdá být plnohodnotným hrdinou filmu, zastupujíc tu symbolicky princip samotné a všudypřítomné Matky Přírody. Matka i syn s ní vedou němý, intuitivní dialog a ačkoliv je pro ně těžké se smířit s příchodem smrti, postupně pochopí, že možná je ještě naděje v dimenzích, které přesahují pozemský život člověka.
Krehký príbeh o hlbokom pute, ktoré spája matku s jej dieťaťom, sa odohráva v odľahlom vidieckom dome uprostred zelených lúk a lesov. Na tomto opustenom mieste sa mladý muž láskyplne stará o svoju umierajúcu matku. S tichou samozrejmosťou jej vracia nehu a opateru, ako keby sa staral o malé a bezvládne dieťa. Matka so synom takmer bez slov spomínajú na lepšie časy a vzájomne si dodávajú odvahu pred odlúčením, ktorého nevyhnutnosť si obaja uvedomujú. Režisér Alexander Sokurov prostredníctvom sugestívnych poetických obrazov zachytil intimitu vzťahu matky a syna i smútok zo smrti najbližšieho človeka. Pri kompozíciách širokej krajiny sa inšpiroval maliarskymi plátnami, medzi inými aj metafyzickými krajinami nemeckého romantického maliara Caspara Davida Friedricha. Spolu s pôsobivým využívaním zvukovej stopy sa mu podarilo vytvoriť elegickú meditáciu, ktorá scitlivuje zmysly diváka pre obrazy a zvuky života, prírody, medziľudských vzťahov i smrti. Na MFF Berlinale film získal Cenu ekumenickej poroty, na MFF v Moskve Zvláštnu cenu poroty, Cenu Andreja Tarkovského a Cenu FIPRESCI. Alexander Sokurov je jedným z najvýznamnejších súčasných filmárov. V roku 1995 Európska filmová akadémia zaradila Sokurova na zoznam 100 najlepších režisérov sveta. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (54)
Separační úzkost jako ploditel spirituálního filmu aneb ztráta toho nejdražšího, co jsme ve skutečnosti nikdy neměli, protože i tento film se svojí přiznanou nadreálnou stylizací zároveň nevědomě přiznává, že nebetyčné city existují vždy až zpětně – když umírají a zemřou (a tento zpětný pohled je v posledku umělecké dílo samo). Zajímavější je, že zplození nostalgie z ducha ztráty nabývá u Sokurova ryze osobitou kinematografickou formu, v jejíž nostalgicky rozostřeném, místy až kýčovitě romantizujícím pohledu je rozostřena i sama povaha ztráty – ze spirituálně nejvnitřnější ztráty matky se rázem může stát ztráta říše (Moloch) nebo ztráta moci nad sebou i okolím (Býk)… Tyto tři filmy vznikly za sebou a s použitím stejného vizuálního jazyka, ale málo který příznivec Ducha a spirituality je asi ochoten připustit, že Matka vede k Leninovi a Syn k Hitlerovi, leč logika nostalgického hledání ztraceného vede od monster čistě osobních k monstrům velkých dějin, protože není pochyb, že Syn po smrti Matky vyroste buď v uznávaného režiséra, anebo diktátora. ()
Tarkovský postupem času zjednodušoval a krystalizoval své filmy na akční minimum - nosnou myšlenku dokonale vizuálně ztvárněnou. Možná právě takhle by vypadaly jeho další filmy, kdyby nezemřel relativně mladý, jen by zřejmě vše natáhl a snažil se jít více do hloubky. Sokurovova Matka a syn se těžko sleduje, aniž by se divák ubránil občasnému výpadku do sledu vlastních postřehů a myšlenek. Krajní minimalismus, vizuální stylizace - takto zfilmovaná poezie je stravitelně krátká namísto toho aby byla dlouhá a fascinující. Přesto je takový experiment nutno ocenit - 8/10 ()
Tady rozumím příliš málo, něž abych se odvážil hodnotit. Nedomnívám se, že vše, co nechápu, je pitomost - zvlášť to platí o poezii. Básně, které mě zasáhnou, si troufnu chválit - ty ostatní, nejsou-li zjevně neohrabané, raději přecházím mlčením. Plaí to i o filmové básni, jíž je "Matka a syn". Vícekrát se mi stalo, že text teprve po letech promluvil. Třeba to bude s tímto snímkem podobné... ()
I když se jedná o poměrně kratký film, tak mi připadal poněkud rozvleklý. Zdlouhavé scény, kde se v podstatě nic nedělo mě nedokázaly vtáhnout do "děje" a ani hercům se nepodařilo, abych se s postavami nějak sblížil a více s nimi prožíval jejich smutný příběh. Nicméně bych nerad jen kritizoval. Co se mi na filmu opravdu líbilo, byla kamera. Ta mi přišla opravdu povedená. 50% ()
Malířské proti nudnému a zpomalenému - tj. velmi dobrá, téměř malující kamera je překryta až hrůzně ubíjející statičností děje, vnitřní jalovostí společných scén syna a matky. Je to jalovost, která nemá daleko k prázdnotě. Vznikají-li tady pochybnosti, není se co divit. Více pochybnosti tu vzniká o tvůrcích tohoto jinak ambiciózního projektu než o jeho divácích. Když dva dělají totéž, není to totéž. Sokurov určitě není bez talentu, otázkou je, zda to stačí na Sokurovovo používané označení pokračovatele ruské filmové školy. ()
Galerie (3)
Zajímavosti (1)
- Film měl premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě 1997. (Terva)
Reklama