Violet

Dobrovolně přiznávám, že po padesáti minutách jsem z kina utekla, protože jsem na celém filmu nenašla jediný pozitivní aspekt. Příběh tu neexistuje: vše se odehrává v dlouhých, nic neříkajících scénách, které na sebe prakticky nenavazují. Děsivou diskotékovou hudbu musel z Kongressového sálu slyšet všichni v okolí 100 metrů. "Vizuálně působivý," jak stojí ve festivalovém programu, je nutné vyložit jako "permanentně nezaostřený" a o faktu, že panu režisérovi HD rozlišení zjevně nic neříká, už ani nemá smysl mluvit. Na druhou stranu mělo-li ve mně Violet vyvolat touhu zpít se do němoty nebo mlátit hlavou do zdi, tak se to filmu povedlo. (10.07.2014)

Syrově kruté belgické předměstí, jímž se proplétá příběh filmu i režisérova kamera, stejně rozostřená a pomalá jako život postav snímku. Po události, která změní život hlavního hrdiny, postupně vylézají na povrch drásavě hluboké, ale zároveň děsivě potlačované emoce celé této komunity. Objevuje se zde dilema, které řeší asi každý, kdo se dostane do kůže postav - jak se chovat k osobě, která si prožila toto trauma? Mluvit s ní o něm? Mlčet společně s ní? Vyhnout se všemu nepříjemnému a nejlépe i této osobě? Všechno plyne krutě pomalu, nikdo nic neříká, ale přesto si každý prožívá vypjaté chvíle. Snímek silně odráží syrovou reálnost této životní situace, i přes svou sympatickou nevtíravou absenci emočního vydírání a několik výborně promyšlených scén, mě ovšem nijak nedonutil proniknout do něj a sžít se s jeho postavami. (04.07.2014)

Obrazově rozhodně zajímavé a nápadité, jako celek ale téměř nekoukatelné. Dialogů či nějakého děje je zde minimum a většinu filmu tvoří dlouhé statické záběry, které mohou připomenout snímky Michaela Hanekeho, postrádají ale jeho znepokojivost a promyšlenost, o absenci nějaké pointy nemluvě - pokud by někdo snad čekal, že se na jejich konci něco stane, mohl si předchozí čekání ušetřit, protože se samozřejmě nestane vůbec nic. Respektive pochopitelně pouze na povrchu, protože pod ním to zcela jistě vře a tichá voda břehy mele, jak známo - na film lze pohlížet jako na vizuální experiment, který se vydal za hranice celovečerního hraného filmu kamsi do vod experimentálního videoartu, který se snaží postihnout chaotický mikrosvět jednoho dospívajícího kluka, který zjevně trpí posttraumatickým stresem, s nímž by měl vyhledat odbornou pomoc. Své diváky si takový film jistě najít může - především v řadách trpělivých a citlivých lidí, kteří výstřední ráz tohoto snímku docení a nebudou po něm naopak vyžadovat něco, na co tento film nikdy neaspiroval - ale osobně jsem ho bohužel shledal nesnesitelně nudným. Ačkoli mi samotný námět nepřijde příliš originální - filmů o nepochopených teenagerech, kteří se ke své dospělosti probíjejí skrze nejrůznější trable a komplikace, existuje bambilion - určitý potenciál z tohoto filmu přesto cítím, většinou ale zůstalo jen u něj. Film na mě zkrátka působí dojmem, jako by někdo měl spoustu dobrých nápadů, ale nedokázal je dotáhnout do konce. Jsem skoro v pokušení napsat, že je to afektovaná pozérská filmařina, která chce jít strašně proti proudu, ale nakonec pouze nudí. Snad tomuto filmu nebudu příliš křivdit, ocením-li ho pouze 3 hvězdami. (01.02.2015)

Devosovi se musí přiznat značný vizuální talent, jím zvolené formální uchopení dokáže samo o sobě vytvářet určité vypravěčské hodnoty; bohužel, jeho debutu se v mých očích nepovedlo překročit jakési nevyzrálé pomezí mezi přemrštěně dlouhým studentským cvičením a samostatně stojícím filmem. Jakmile se té povrchové exhibici ale dodá i (klidně jednoduchá) obsahová podpora, vše funguje nesrovnatelně lépe – viz následující Ghost Tropic. (29.10.2020)

Jestli je umělecky hodnotné nechat kameru dlouze zabírat jednu a tutéž věc, se disputuje už od Warhola. Pokud režisér chtěl úmyslně (a já myslím, že chtěl) nechat diváka dvě minuty koukat na zkamenělou tvář, další dvě minuty na ruku trčící z jedoucího auta, jedoucí auto samotné a X dalších věcí, aby tím umocnil suchý naturalismus Jesseho prožívání, vsadil na dost divokou kartu, protože to má tendence brutálně nudit. Díky stopáži to ale s trochou odhodlání není nesnesitelné. Film se mi místy hodně líbil z čistě estetické stránky. Někdy byla scéna poskládána tak, že by se na ni dalo dlouho dívat i jako na fotografii, takže jeden nehybný záběr vůbec nevadil a naopak to tomu dodávalo atmosféru. Tuhle kvalitu ale pak zase úplně sráží do kolen ty psychedelické přechody ve stylu instagramových filtrů, rozbitého streetview, atomového výbuchu a epileptického záchvatu na diskotéce. V takových momentech si říkám, že tohle už je moc. Nemůže být každý Gaspar Noé. Přestože jsem racionálně věděl, čeho chce film dosáhnout a jak by na mě měl působit, nedovedl jsem se na něj napojit a nechat ho k sobě promluvit. A to je u abstraktního ztvárnění posttraumatického stresu poněkud zásadní nedostatek. (25.02.2015)