Ve větru

Neobvyklý, ale originální koncept "živých" obrazů stylizovaných do podoby černobílých fotografických snímků doprovázených četbou zápisků a dopisů estonské ženy Erny svému manželovi Heldurovi dělá z Risttuules jeden z nejzajímavějších filmů poslední doby (vedle Saulova syna). Funkčnost fotografie jako prodloužení a zároveň znehybnění vteřin prožívaného času je v této své 3D verzi mnohokrát umocněno, jen zvuky v pozadí jakoby ubíhaly svým nesmiřitelným tempem a dokreslovaly atmosféru scén. To Barthesovo "punctum" jsem si našel v každé "fotografii" (ruka ženy na pažbě pušky, poslední objetí před transportním vlakem...) a zdá se mi, že filozofie fotografie měla v celém konceptu zásadní roli, ale to není podstatné. Ano, minulost je přesně tohle, zabývat se tím, jaký to mohl být "pocit", být kvůli své národnosti prohlášen za nepřítele a násilně vystěhován na Sibiř, sledovat naposledy cestu ke svému domu, být odtržen od svých blízkých, krást chleba pro své nemocné dítě... zkušenosti, které nám svou blízkostí klepou na dveře... (16.05.2016)

Poetika v tragédii. Ale tá forma film zabila. Je to vlastne typická festivalovka, ktorá chce ponúknuť niečo netradičné, zvláštne , originálne. A do istej miery sa to podarilo. Ale v tom prípade je to určené pre veľmi špecifického diváka. Pretože pár obrazov, okolo sa točí kamera nerobí dobrý film. Nakoniec to bolo len o občasne peknej hudbe a čítaní z denníka. Na to by postačila aj audiokniha. Z témy by sa dal inak urobiť veľký film. (18.04.2022)

„Je smrt opravdu lehčí než to, co nás čeká?“ Snímek dává divákovi řadu důvodů, proč ho nedokoukat či se mu přímo vyhnout. Pomalé tempo vyprávění, černobílá kamera podvědomě vyvolávající obavu z přílišné „artovosti“, převládající „mimozáběrový“ monolog hlavní hrdinky (úplná absence dialogů) a samozřejmě ty povětšinou statické, živé obrazy (nabízející pohyb pouze ve formě působení větru či drobných záchvěvů typu mrknutí či ukápnutí slzy). Jenže to by byla škoda. Pokud se totiž přes vše vyjmenované přenesete, v klidu se usadíte, necháte na sebe film působit atmosférou, kamerou (světlem, stíny), zvukem (mnohdy nenápadným, ale zcela dokreslujícím situaci, včetně přenášení chladu na diváka), silou tématu a emocemi, můžete zažít docela působivou podívanou, jež se do vás otiskne. Většinovému publiku film nedoporučuju, já se na něj ale naladit dokázal a hodnotím ho solidními 4*. „Vdova je žena, která ztratí muže. Sirotek je dítě, které ztratí rodiče. Ale jak pojmenovat matku, která přišla o své dítě? Ne, ten pocit si nezaslouží slovo.“ (08.01.2023)

Na tento film asi nebyl nikdo připraven. Je totiž prvním, ve kterém hlavní roli hraje pouze "kompars". Stylem mírně oživených fotografií (mrknutí oka, vlající vlasy, pohupující se tráva) nad kterými jsou čteny dopisy z ruského gulagu se postupně seznámíme s osudem jedné ženy a její rodiny. Příběh je to smutný a v kontextu dnešní doby i varovný. Nicméně chce to při sledování trpělivost, kterou asi 10 lidí v sále na Febiofestu nemělo. Přesto byla na konci projekce tendence zatleskat. (31.03.2015)

Příběh má sílu bicepsů Arnolda Schwarzeneggera, téma, které dosud filmově není zmapované, je to zjevně dělané s nadšením a talentem, s pečlivostí a se znalostí věci, jednoduše poctivě. Přesto mám z tohohle pobaltského kousku rozpačitý pocit. Ony ty filmové experimenty, které se objevují na filmových festivalech, obvykle představují pro filmového diváka nemalé riziko, protože se může setkat s ledasčím. Připadal jsem si jako návštěvník divadla, který jde na činohru a omylem zabloudí do muzea voskových figurín, precizně vyrobených, do detailu propracovaných, efektně nasvícených a doprovázených emotivním komentářem. Při vší úctě k výrobci figurín a celému projektu, asi bych se cítil poněkud ošizený. Nemůžu přitom tvrdit, že bych nebyl varovaný, jenže jsem informace o snímku nebral dost vážně, lépe řečeno, myslel jsem si, že zmíněné obrazy v určitém momentu oživnou, rozpohybují se a Martti Helde mě zaskočil nekompromisností své umělecké vize. Od téhle chvíle, když bude někdo skuhrat nad statičností nějakého filmu, bafnu ho za límec a doporučím mu zkouknutí tohoto filmu. Kdybych snímek viděl v pozdních večerních hodinách, působil by na mě spolehlivěji než koňská dávka hypnotik. Co je platné, že obrazy mají až uhrančivou působivost, když v nich není víc života než v sarkofágu mumie. Film, který by byl zpracovaný klasickým způsobem, tzn. mohl bych vnímat dialogy, herectví zúčastněných a filmovou hudbu, by na mě zapůsobil mnohem výrazněji a patrně bych neváhal nadělit mu nejvyšší hodnocení. Celkový dojem: 50 %. (31.03.2015)