gudaulin

Belle představuje příklad dokonale protikladného filmu, který nastavuje divákovi dvojí tvář. První ukazuje vysoce profesionální produkci se silnou hereckou sestavou a tomu odpovídajícími hereckými výkony, skvělou výpravou a celkově šlapající řemeslnou stránkou projektu. Druhou, méně sympatickou tvář snímku naleznete v dokonalé předvídavosti filmu, kterou si můžete představit jako primitivní dětské puzzle. Objeví se nová postava a vy ji hned přiřadíte příslušnou roli - to je chlípný svůdce, to je ctitel s ryzím srdcem, který odvede hrdinku k oltáři, a tak by se dalo pokračovat, přičemž se prakticky nikdy nemýlíte a scénář snímku byste mohli psát klidně sami, prakticky nic vás nemůže zaskočit a překvapit. Tři hvězdičky jako vyšité, čtvrtou si dokážu představit u ctitelů Emily Watson nebo Toma Wilkinsona. Celkový dojem: 60 %.

Evropské severské země si nesou stigma depresivních končin, kde se půl roku potýkají s nedostatkem světla a kde se daří alkoholikům a melancholickým duším. Na druhou stranu, Finsko se stabilně udržuje v indexu štěstí na absolutní špičce a většinou vyhrává, takže je to asi jen předsudek. Odhalený přístav tomu předsudku ale vychází vstříc, protože sledujeme množství postav, které jsou vystaveny stresu, nepřátelství a jsou vybavené neschopností vytvářet funkční partnerské vztahy. Tolik bolesti, hořkosti a zoufalství se hned tak nevidí. Je to takové emocionální depresivní porno, ze kterého jde úzkost a až poslední dvě minuty ukazují trochu povzbudivější pohled do budoucnosti některých hrdinů filmu. Velmi dobře zahrané, proti režii nemám připomínky, jen ten výběr motivů je příliš selektivní a rozhodně snímek nedoporučuju divákům se sklony k splínům. Celkový dojem: 75 %.

Nápad skvělý, zpracování jen lehce nadprůměrné. Za Sydneyem Sibiliou nestojí nějaká dlouhá plodná režijní a scénáristická práce a je to trochu znát. Na jednu stranu je třeba ocenit, že Profesoři zločinu se vyhýbají trapným úlitbám divákovi, tak častým v komediálním žánru, na druhou stranu je na spoustě míst cítit nevyužitý potenciál. Propojení akademického světa se světem zločinu nabízelo spoustu vtipných gagů a postavy, které se vymykají běžným měřítkům a tuctovosti, si o to přímo žádaly. Ale i tak fajn zážitek, který ocením na 75 % celkového dojmu.

Obsahem šokující a burcující, nicméně síla snímku tkví v tématu a v obsahu. Nemám Hannu Polak nakoukanou tak, abych o ní mohl vykládat kategorické soudy, nicméně mi přijde, že střih mohl být lepší a snímku by vůbec neuškodilo zkrácení o čtvrt hodiny, protože místy ulpívá režisérka na obrazech, které jsou nadbytečné. Celkový dojem: 85 %.

Umění včas odejít bohužel není vlastní každému a lze pochopit, že Brian De Palma se chtěl rozloučit příspěvkem do žánru, kterému se věnoval a má v něm obrovské zkušenosti. Bohužel tu v dokonalé shodě selhává jak scénář, tak - a co je bolestnější - především režie. Ten film není špatný tak, aby vás ve svém průběhu odradil od dalšího sledování, natož aby byl tak průšvihový, aby byl svou neumětelností zábavný. Je to ten případ, kdy si s poslední scénou řeknete: "Bože, to jsem zase promarnil čas." Nestálo to za to. Hlavní hrdina se coby policista hned v první scéně předvede jako trouba, aby ve scéně druhé předvedl nepochopitelný zkrat, který by ho měl okamžitě stát místo a pravděpodobně i trestní stíhání. O laciné produkci, špatném střihu i kameře se nemá smysl dlouho rozepisovat. Celkový dojem: 25 %.

Rozumím tomu, že v době, kdy ve filmové nabídce dominují komiksové adaptace a výpravné fantasy, představuje Trojúhelník smutku sympatické civilní vybočení pro dospělejší publikum. Na druhou stranu, výjimečný kousek se nekoná, natož abych mohl hovořit o filmu roku. Po slibném začátku, kdy si Östlund střílí z povrchního světa modellingu (já vím, je to příliš snadný cíl, ale ty šlehy jsou trefné), je s každou další kapitolou stále víc protivně tezovitý. Nehledě na to, že prostřední část na lodi s blinkací scénou je sice řekněme vtipná, ale je to poněkud laciný humor, který by mohl figurovat i v nenáročných italských komediích 70. let. Na satiru kladu přece jen vyšší nároky. Problematický je v mých očích i casting. Funguje podle očekávání Woody Harrelson, své si odvádí Harris Dickinson a zajímavá je v menší roli šéfka stevardů Vicki Berlin. Tím jsem bohužel kladný pocit z ansámblu vyčerpal. Při vší úctě k předčasně zesnulé Charlbi Dean byla pouhou modelkou obsazenou do filmové role a vybavím si tucet hereček, které by kromě mondénní tvářičky prodaly i o dvě třídy lepší herectví. Dolly De Leon ve své variaci na Krále krysu mě minula úplně a třeba Henrik Dorsin je zapomenutelný zároveň s titulky. Slabou čtvrtou hvězdičku nechám, ale na nekompromisním odsudku CheGuevary, který se stručně vypořádal s filmem jako K zemi hleď pro lepší lidi, bohužel něco bude. Seriálový Bílý lotos dokázal o tomtéž vyprávět s nepoměrně lepším výsledkem a nebude to pouze větším prostorem, který seriál skýtá. Celkový dojem: 70 %.

Bese se nedá upřít vymazlená produkce. Není to zaměnitelný popkulturní produkt, Balkán je ze seriálu cítit zcela zřetelně se všemi kulturními rysy a historickými atavismy, jako je sklon k násilí, krevní mstě a s všudepřítomnou korupcí. Zajímaví, neokoukaní herci projektu pomáhají, pokud se castingu týče, nevidím slabinu a sadistický sociopat Mima se v pantheonu ikonických záporáků umístí určitě hodně vysoko. Radoslav Milenkovic si s jeho postavou vyhrál a nejspíš mu už v Srbsku ani neprodají rohlíky v sámošce. Pokud jde o formu, můžu mít jen slova chvály, pokud jde o obsah, tam už by se výtky zásadnějšího charakteru našly. Vachrlatá je především zápletka sama o sobě. Vůdce zločineckého klanu, který disponuje armádou všehoschopných zabijáků, volí nesmírně rizikovou a z praktického pohledu nesmyslnou formu pomsty prostřednictvím civila s nulovou kriminální zkušeností. Udělat z člověka z ulice nájemného vraha je podobně bizarní jako angažovat náhodného chodce do národního týmu MS ve fotbalu. Vytknout by se dalo i pár dalších momentů, ale to už bych zacházel do spoilerů. Přesto pozitivní dojem převažuje a doufám, že druhá řada mě nemine. První totiž končila v nejlepším. Celkový dojem: 75 %.

Pokus o zachycení evropské Tinder generace, který má oslovit právě její příslušníky. V mých očích troskotá proto, že příliš ulpívá na všem, co je fotogenické a líbivé, a dramatická stránka projektu tím trpí. Jde o typický příklad snímku, kdy mi režisér předkládá postavy, se kterými se podle jeho mínění mám ztotožnit a fandit jim, zatímco já je vnímám úplně v jiném světle. Kdybych měl dát pouze na své emoce, nadělil bych bez váhání kategorický odpad. Tak dalece jsme si tentokrát s mým oblíbeným Audiardem nesedli. Je zvláštní, že finský snímek Víkend na chatě, který pojednává o téže věkové kategorii zatížené podobnou citovou nestálostí a společenskou neukotveností, mě naopak nadchl a nadělil jsem mu plný počet hvězdiček. Tady mě snad jen s částečnou výjimkou Nory, kterou ale režisér manipuluje jinam, než bych si představoval, všichni příšerně iritovali, včetně explicitního zobrazení erotiky. Nikdy bych si nepomyslel, že skončím jako moralista, ale tady mám dojem, že vidím hodně sebestředné, nedospělé třicátníky, kteří si zadělávají na samotu a nebudou schopní vytvořit funkční rodiny. Celkový dojem: 35 %.

Nic zásadního snímku vytknout nemůžu, Donaldson se vlastně ani nemusel moc snažit (vážně nejde o oslnivou kreativní filmařinu), protože historické události, kdy svět stál jen krůček od 3. světové války, samy o sobě zaručují podívanou napěchovanou emocemi a napětím. Ocenil bych méně patosu, narážek na náboženskou víru a okaté vzývání rodinných hodnot. Ale jak píše flanker.27, to k Americe prostě patří a režisér se ve skutečnosti držel zpátky. Kevina Kostnera je ve filmu poněkud přespříliš, ale vzhledem k jeho podílu na produkci je to pochopitelné. Navíc tenhle kousek patří k jeho nejlepším v kariéře. Celkový dojem: 75 %.

Strašidelné léto prozrazuje, proč se Ivan Passer narozdíl od svého souputníka z české nové vlny Miloše Formana nedokázal náležitě prosadit v zámoří. Forman by uměl do životopisného motivu vnést podstatně větší atmosféru a jiskření. Film o největších společenských bouřlivácích oné éry by měl provokovat a pobuřovat, místo toho bohužel nudí. Je to utahané, zahlcené v dialozích, bez nápadů, a tak jediným plusem pro mě byla přítomnost mladičké Laury Dern. Philip Anglim mě v roli lorda Byrona o svých hereckých kvalitách nepřesvědčil. Celkový dojem: 40 %.