gudaulin

Silné nikoliv konceptem, ale obsahem a konfrontací se západním životním stylem a hodnotami. Ukázka společnosti stojící na tradicích a rigidním kastovním systému, která neváhá tvrdě potlačovat liberalizační tendence na půdě partnerským a rodinných vztahů. V některých pasážích opravdu mrazivá výpověď o vraždění a týrání těch, co projeví touhu po osobním štěstí a vymanění z náboženských a kulturních pravidel... Celkový dojem: 90%.

Jedna hvězdička je za zařazení videoklipu Smooth Criminal, jinak, jak už v komentářích zaznělo, jde o ultimátní esenci patosu a kýče v dávkování, jaké se hned tak nevidí... Popkulturní fenomén, který se díky nesoudnosti tvůrců stal otravným. Hudební filmy většinou mívají problém se scénářem, který by dokázal smysluplně pospojovat hudební výstupy. Tady mi přijde, že scénář absentuje úplně, resp. vznikl za jeden alkoholem nasáklý večer... Celkový dojem:25%.

Kruk chce být pochmurný a temný, za pomoci filtrů, hereckého projevu zúčastněných a celkovým režijním přístupem se mu to celkem daří. Je to ale pochmurnost uměle vyvolaná, takového rázu, že příběhu prostě nemůžete věřit. Nemám rád kriminální seriály, které jako berličku používají paranormální jevy. Říkáte si, jak je možné, že s takovým pošukem nevyrazí polská kriminálka dveře, a obdivujete nekonečnou trpělivost jeho partnerky. Neurazilo mě to, ale v žádném ohledu ani nestrhlo. Mám raději seriály a příběhy ukotvené v realitě nebo s takovou mírou nadsázky, která výsledku neškodí. Neurotické výlevy hlavního hrdiny, jeho vidiny a drogová závislost z něj dělají příliš problematickou postavu. Celkový dojem: 55 %.

Od Ericka Dowdleho jsem dosud viděl pouze snímek Ďábel, který v rámci žánrové produkce relativně fungoval, vyznačoval se obstojnou atmosférou a zápletkou, která neurazí. Následný kousek Pod zemí představuje po všech stránkách nedůstojný pád kvality někam do suterénu. Nerad používám silně emocionálně zabarvené výkřiky nespokojenosti, tady ale ztráta času opravdu bolí a svádí ke šťavnaté nadávce. Celé to připomíná výtvor party nadšenců, kteří bez jakýchkoliv zkušeností a zázemí natočí video pro (své) pobavení. V jednom dni jsem viděl Děsivé dědictví od talentovaného Ariho Astera, které Dowdleův výtvor překonává rozdílem několika tříd a tuhle chaotickou, mizerně sestříhanou zoufalost. Na databázi mají téměř shodné hodnocení... Nu což, nemusím chápat všechno... Celkový dojem: nula od nuly pojde.

Se slavnými jmény je to ošemetné - vyvolávají očekávání něčeho mimořádného a v případě, že se ten výjimečný zážitek nedostaví, generují nespokojenost. Majitelé klíčů jsou prvotinou a na něčem se i velcí spisovatelé musí učit, aby dosáhli pozdějšího mistrovství. Podle mého fakt, že hra na desítky let zmizela z repertoárů divadel, měl své opodstatnění. Hlavním důvodem mé nespokojenosti ale není autor, nýbrž režisér, který podporuje afektovanost  a celkovou přeexponovanost v projevu herců. Dávám přednost civilnímu projevu, tohle je teatrální, až běda. Celkový dojem: 45%.

Snímek plný slavných jmen, která vytvářela tvář francouzské kinematografie posledních 50 let, často na začátku jejich hvězdné kariéry. Jeho zajímavost - a svým způsobem i důležitost - ale spočívá v něčem jiném. Skvěle (i když bezděčně) zachycuje proměnu, jakou si prošla intelektuální levicová scéna od zlomového protestního roku 1968. Původně byla levice protestním hnutím, které se vymezovalo vůči systému, chtělo ho bourat nebo aspoň kompletně transformovat.  Během dvou dekád levice kompletně ovládla půdu univerzit a jejich pokrokoví absolventi vrůstali do systému a postupně se stávali establishmentem. Došlo ke kompletní proměně nikoliv společnosti, ale témat a způsobu vystupování levice, která začala vycházet vstříc potřebám svých bohatnoucích  a sebevědomých příslušníků. Sociální a třídní konflikty ustoupily do pozadí, na řadu přišla ekologie, feminismus, ochrana menšin. Jean-Claude a Pierot jsou typickými hrdiny té původní antisystémové levice a představitelé jejich hodnot. Nekonvenční, radikální, neuznávající tradiční morálku. Berou si od lidí i od života, co uznají za vhodné. Režisér a scénárista v jedné osobě se na jejich řádění dívá s vlídným porozuměním. Ukradnou auto a majitel, který se je snaží zastavit, je vylíčen jako odporný majetnický maloměšťák. Ženy jsou pro povedený páreček jen spotřební materiál a slouží výhradně k uspokojování jejich potřeb. Ikony tehdejšího levicového hnutí byli často sebestřední machové, kteří očekávali, že je ženy budou obdivovat a sloužit jejich potřebám a to se promítá i do filmu, kde jsou ženy fascinovány dominantním vystupováním pobudů a nechávají se od nich zneužívat. Depardieu si, myslím, už nikdy nezahrál tak odpudivou kreaturu, i když na svém kontě má řadu záporných rolí.  Pokud jde o filmařskou stránku snímku, nevidím v něm nic výjimečného a vybočujícího z produkce francouzské kinematografie 70. let. Za nepříjemný - a z pohledu dnešních hodnot problematický - obsah nemohu nadělit víc, než 40% celkového dojmu.

Fanoušci Dumasova díla nechť prominou, ale Tři mušketýři jsou při nejlepším "jen" dobově podmíněné konzumní čtivo, nadmíru naivní a silně zromantizované.. Režiséři, kteří se pokoušeli knihu adaptovat, si jejích limitů a z toho vyplývajících rizik pro dnešního diváka byli vědomi a obvykle volili nadsázku a komediální stylizaci. Martin Bourboulon na to jde jinak a volí "seriózní" dobrodružně romantické zpracování vyfutrované zvučným obsazením a solidní výpravou. Jde patrně o "nejšpinavější" a nejsyrovější zpracování látky, s jakým jsem se dosud setkal. Přes veškerou snahu ale zůstal na půli cesty. Naráží na podobná úskalí, jako režiséři posledních bondovek, kteří se snaží svého hrdinu obdařit hlubší psychologií a přidávají artovější prvky, jenže  jim stále vychází přepálený akční film s neohroženým hrdinou, který bez mrknutí vyřídí tucty protivníků. Tady ve scéně střetnutí s kardinálovými gardisty čtyřlístek hrdinů bez ztráty kytičky (navíc v nevýhodné situaci zaskočení a obklíčení!) vyřídí šestinásobnou přesilu... Akční soubojové scénu jsou nasnímány většinou nepřehledně, ale i tak klady jednoznačně převažují. Eva Green jako Milady a Cassel jako Athos jsou spolehlivými taháky. Celkový dojem: 80%

Nekorektní, jízlivý až sarkastický humor, ztřeštěné situace a především zábavné postavy, které vás rychle vtáhnou do světa nelegálních bookmakerů a jejich  klientů s různým stupněm závislosti na hazardu. Pokud jste kdy měli nějaké iluze o lidském druhu, pod dojmem viděného na ně rychle zapomenete. Většinou jde jen o lidské slabosti a o peníze, tu a tam se ale přitvrdí a jde o život. Lidmi na psychickém i společenském dně i mrtvolami se nijak nešetří, protože jde o špinavý business a Ray s Dannym rozhodně nejsou malí hráči s útlocitnou povahou, to by v tom krutém světě nepřežili. Chladnokrevný pragmatismus, vypočítavost a nápaditost, jsou tím, co povedenou dvojku drží stále v kurzu, zatímco jejich nebezpeční soupeři končívají neslavným způsobem.  Užil jsem si každý díl a pevně doufám, že druhá sezóna udrží nastavenou laťku. Celkový dojem: 90%.

Vliv Tima Burtona je znát, na první pohled zaujme lehce morbidní a ujetá výtvarná stránka projektu ovlivněná gotickým stylem. Velkým kladem je obsazení zajímavé a především charizmatické Jenny Ortegy, která se snad pro roli Wednesday narodila, typově do role výstřední, uhrančivé outsiderky dokonale zapadá - navíc  si roli užívá a zaslouženě seriálu vládne, dává mu "švih". Projekt limituje scénář, který od začátku dává jasně najevo, že cílovou skupinou diváků mají být teenageři. Zatímco v první půli byl přesah pro jiné věkové kategorie výraznější a díly jsem si víc vychutnával, druhá půle dojem komerčního projektu pro "náctileté" spíš zvýrazňuje. a sestupný dojem nezachraňuje ani finále. Přesto - vzhledem k trvalé přítomnosti Ortegy na place - nemám nejmenší problém s obhájením čtvrté hvězdičky. Celkový dojem: 75%.

První ohlasy používaly charakteristiku "něco jako Fargo, zasazené do pouště uprostřed Austrálie" a řekl bych, že tvůrčí tým s něčím podobným kalkuloval. Svému vzoru se ale Turista ani vzdáleně nepřiblížil kvůli nedotaženému scénáři, který sice přišel s několika zajímavými nápady, ale nedokázal s nimi uspokojivě pracovat. Základem úspěchu seriálového Farga byla pečlivá, přímo mravenčí práce s postavami, důraz na efektní, ale přesvědčivý detail, ochota jít nevyšlapanými cestami. Problémem  Turisty je povrchnost, nedůsledná práce s motivy, mizerná psychologie postav (např. půvabná intrikánka v podání Brune-Franklin je na zabití), neschopnost týmu vtisknout show vlastní nezaměnitelnou tvář. Potenciálně životaschopné jsou dvě linie: hledání vlastní identity po ztrátě paměti a především romantická linka budování vztahu mezi záhadným turistou a nezkušenou policistkou v podání Danielle Macdonalds , jenže scénáristé jim neumí přisoudit náležitou prioritu a péči. Celkový dojem: 40%.