Mať
Mother
Režie:
Vsevolod PudovkinKamera:
Anatolij GolovnjaObsahy(1)
Ve filmu Matka (Мать) není žádná rozpačitost. Větší umění? Bezpečnější umělecká zkušenost. Není to jen bezesporné nadání mladého, čtyřiadvacetiletého režiséra Pudovkina, je to jednota světového názoru, která nedovoluje podobné úchylky. Ve filmu je prožitek lidu. Jen z tohoto prožití může pocházet Pudovkinova znalost lidského materiálu a jeho ovládání. Hodně pracuje s jednotlivými typy. Jde v tom však daleko na naturalistické líčení prostředí. Za každým typem stojí společenská vrstva. Ať je to hráč na balalajku, ať je to dělník, ať je to dozorce, ať to jsou průmyslníci, ať to jsou vojáci a důstojníci každý jednotlivec zastupuje skupinu, třídu, část společnosti. Z těchto tváří vyčteme ruský osud. Kameraman jako Dostojevskij. Pudovkin dává lidi snímat podle jejich významu v dějích normálně nebo zvětšené. To nejsou obvyklé ozřejmující detaily. To je druhý význam nad mimickým dorozuměním, symbolizování ne fantastickým alegoriemi, nýbrž realitou poslušnou filmové techniky. Tak je toto zdůrazňování zároveň skladebným tajemstvím. Těla rostu a smršťují se. I v nehybném tu je pohyb. Jak skvěle je to všecko hráno. Syn, který se poprvé zasměje, když mu matka ve vězení podstrčila dopis. Stařík, zrádce, hospodské typy. Podivuhodné je uvolňující a zase napínající včleňování krajiny. Skvělý film, snad první, v němž jsou kompozičně zvládnuty osud jednotlivce a osud masy. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (33)
Matka patří k výjimečně sugestivním dílům, které se ani na poli němých filmů nevyskytují často. Vsevolod Pudovkin natočil svoji celovečerní prvotinu podle Gorkého románu Matka. S ohledem na dobu vzniku a s přihlédnutím k románové látce se nemůžeme divit, že revoluční duch vystupuje snad z každého záběru. Duch tvrdý, nesmlouvavý a impozantně podaný. Hlavní podíl na tom má technické ztvárnění. Režisér dynamicky střídá jednotlivé záběry, čímž neustále udržuje tempo. K tomu přidává jednoduché metafory. Časté montážní postupy mají ukázat hloubku záběru, strhnout divákovo vnímání. Děj se odehrává na pomezí jedné rodiny, jež je nemilosrdně konfrontována s tehdejší společenskou situací. Pudovkin se tedy zaměřuje na vykreslení psychologie jednotlivce, které dává do souladu se sociálním prostředím oné doby. V tom se výrazně odlišuje od Sergeje Ejzenštejna , který se přikláněl k masovým hrdinům - revolučnímu davu. Styčné body ve vykreslení sociálních vrstev se u obou ale dají najít. Povýšenost a arogance kapitalistů, nemilosrdnost a brutalita carského vojska a neústupnost, víra ve správnou věc v rukách rebelujícího obyvatelstva. Kdybych měl ještě něco vyzdvihnout, byly by to herecké výkony. Pudovkin, dříve žák Stanislavského, dokázal hercům vdechnout dojem lidskosti a živelné energie. Dramatické pnutí u nich graduje hlavně do velkých detailů obličeje... A proto, koho zajímá vrcholné období ruské němé kinematografie, měl by nejprve sáhnout po tomto ojedinělém filmu. ()
Zdůraznit v ryze socialisticky-propagandistickém dramatu důležitost jednotlivce a a jeho matky? Dirigovat montáž jako Ejzenštejn v nejlepších letech, třebaže k tomu zvolené téma vůbec nevybízí (pomineme-li pár scén, zejména v druhé polovině)? Podivné. Naopak si vážím nejednostranného vykreslení společenských poměrů v předrevolučním Rusku, dát do opozice hrdinova otce a vůbec všechny stárnoucí muže, na to musel mít Pudovkin pořádně neotřesitelné postavení. Ale Stávka je přeci jenom jinde. ()
Revolučnosť a proletarizmus sa rovnomennému dielu Maxima Gorkého z roku 1906 pochopiteľne nedá uprieť ( hoci si s Leninom neskôr veľakrát nerozumeli ), a v podobnom duchu sa nesie i film. Výnimočnosť tohto filmového diela je pri zobrazení rôznorodosti sociálnych vrstiev jednoznačne vo vykreslení jednotlivcov. A je to práve život v neuveriteľnej chudobe utrápenej Nilovny ( s revolucionársky zmýšľajúcim synom Pavlom ) s despotickým pijanom a násilníkom. Až jeho smrť, ktorú nestačí ani oplakať a rýchlym pohybom udalostí, ktoré sama spôsobí, ju presvedčí, že jediná cesta je cesta jej pokrokovo zmýšľajúceho syna. Pudovkin je veľmi silný v sugestívnom ponímaní, dáva dôraz na detaily a podarilo sa mu vytvoriť zaujímavé, emotívne dielo, ktoré právom patrí do fondu svetovej kinematografie. ()
Matka patrí skôr do tej zábavnejšej odnože sovietskej montážnej školy. Je totiž divácky príťažlivá svojimi žánrovými postupmi. Napínavé hľadanie zbraní v dome, pobyt vo väznici, príprava na vyslobodenie, charizmatický hlavný predstaviteľ, rozdelenie na dobré a zlé postavy. Revolučný charakter starých sovietskych filmov už dnes nevnímame ako propagandu, ale ako položenie základov istých kinematografických postupov. Či sa Pudovkin inšpiroval pri záverečnom úteku na ľade Griffithovým Way down east netuším, niektorými kamerovými jazdami pred cválajúcim vojskom ale jeho štýl pripomína. Taktiež mi pripomína svojimi veľkými celkami, kde udávajú mierku malé postavy alebo zvieratá, Dovženkovu Zem. Matka je technicky, dramaturgicky a emocionálne vyzreté dielo. ()
Vynikající. Nic proti německým expresionistům, ale Sověti uměli minimálně technicky točit nepochybně líp. To tempo! Ta pochopitelnost děje i při minimu mezititulků! Škoda, že všechna díla jsou tak nasáklá propagandou. Pudovkin naštěstí není tak hystericky doslovný jako Ejzenštějn, takže i když s obrazem to zřejmě umí o trochu méně, rozhodně jsem Matku ocenil víc než Stávku a Dny, co otřásly se světem. ()
Reklama