Dejte mi pokoj!

Francouzi umí skvěle skvěle mixovat žánry, dialogy, scény, dramatický pasáže, vztahový scény, bláznivý gagy a stačí jim k tomu kolikrát opravdu naprosto banální zápletka. Tady mě však přišlo, že se vaří z vody hodně dialogů i scén mohlo být víc promazlených případně více vygradovaných. Christian je mně sympatický a nedělá mu problém utáhnout celý film, Patrice je můj oblíbený režisér, ale tady to chtělo víc provařit, takhel zůstalo jen u občasných vtipných situací zejména v počáteční fázi filmu. (26.05.2015)

Když jsem tady viděl hodnocení a přečet jsem si komentáře, tak jsem se původně na film ani nechtěl dívat. Většina lidí tu píše, že je to takový nic moc, ale já jsem se u toho teda výborně pobavil. Všechny ty bizarní situace a postavy jako levičáckej syn nebo "polskej" instalatér... Na 5 hvězd tomu něco chybí, ale pro mě to je rozhodně jedna z těch lepších konverzaček. Těch 79 minut uteklo jako voda. Po delší době zase jeden film, kterej mám chuť časem vidět znovu. Divim se, že to má tak špatný celkový hodnocení. (28.03.2019)

Nenáročná a komorní hodinka a čtvrt odehrávající se zejména v jednom bytě/domě, jíž vévodí především herecký koncert Christiana Claviera. Film sice nefunguje na komické rovině tak dobře jako například "Co jsem komu udělali?" z téhož roku (rovněž s CHC v hlavní roli), nicméně i tak nabízí několik vtipných a úsměvných scén. Škoda té průměrnosti, potenciál zde totiž byl. (24.12.2016)

Na prvý pohľad typická francúzska komédia v ktorej sa donekonečna kecá, ale príliš to nefunguje. Námet je jednoduchý. Chlapík si kúpi svoju vysnívanú platňu a chce si ju konečne vypočuť. Ale celý deň ho niekto otravuje, chce po ňom niečo, zrazu chcú všetci odhaliť dlhoročné tajomstvá, prípadne si vyčistiť vzťahy. Ale celé je to také nezaujímavé a humor dvakrát dobre nefunguje. Aspoň, že to je krátke, tak raz sa to dalo vydržať. 4/10 (24.12.2022)

Ovšem musí potit krev, protože pod názvem Dejte mi pokoj! se tají pouhá situační anekdota s prostým východiskem. Clavierův hrdina, dobře situovaný zubař, objeví na bleším trhu starou jazzovou desku, o níž léta snil. Těší se, jak si ji doma vychutná, ale hodina klidu (tak se film jmenuje v originále) mu není dopřána. Manželka i milenka si nutně chtějí promluvit, uklízečka zapíná vysavač, syn vede domů hordu uprchlíků, telefon věčně zvoní, výtah věčně nejezdí, řemeslníci buší do potrubí a sousedi na dveře. Prostě všechno se spikne, aby narušilo posvátný rituál s gramofonem.Divadelní původ z plátna vyloženě křičí, jako by se hra inscenovala pro televizní kameru, která z bytové dekorace skoro nevyjde dál než na chodbu. Obklopen typizovanými figurkami, musí Clavier stupňovat svou nedočkavost až k hysterii: „Jestli chceš žárlivou scénu, tak prosím, ale rychlou!“ Někdy ani nepotřebuje slova, stačí mu výraz tváře, když do bytu vtrhne celý dům na večírek nebo když na adresu údajného polského instalatéra slyší obhajobu: „Poláci prožili lágry, nikdy jim nemůžeme porozumět.“ Pár konverzačních jisker však ohňostroj nevykřesá, navíc se milostné aféry vlekle rozpitvávají a dětské oči běženců dojemně prolamují hrdinovo plakátové sobectví. V závěru žene text zubaře do vyloženě školácké morality, aby pochopil, co je v životě opravdu důležité. A to je celých osmdesát minut vzpomínky na časy, kdy francouzská komedie ještě znamenala pojem. (17.06.2020)