Lily Lane

Celkový smysl filmu mi uniká. Kromě hlavní linie "děje" jsou ve filmu i záběry duchů, které nestraší, jen jsou nepříjemné a nicneříkající. Obdobně je tomu i u některých dalších scén, například nočního skypování. Dále se filmem vine vyprávění příběhu, jehož význam posléze vyjde najevo. Ten (kromě exteriérů) představuje jediný klad filmu, který však zůstal pohříchu nevyužit. Na něm spíše bývalo bylo možné vystavět příběh. Ten jinak ve filmu spíše chybí, stejně jako mnohdy i návaznost scén, které se zdají někdy až chaoticky vybírané. (25.02.2017)

"Ve tmě se nebojí jen mrtví." Dobrý večer vážení televizní diváci. Vítáme Vás u první lekce polomrtvého jazyka: "Alexis Zorbas". Napřed si však prosvištíme některá slovíčka: enigmatický = tajemný, epicentrum = ohnisko, evokativní = vyvolávající (zdání), fantazie = představivost, asociativní = pocitový, klaustrofobický = stísňující, drama = děj. Takže Lily lane, neboli "Lilyina stezka", tedy diváka přivádí ke sledování tajemného filmu, v jehož ohnisku matka svému synovi vypráví pohádkový příběh vyvolávající zdání skutečnosti, která nakonec byla o hodně krutější než je on sám, ale do něhož dětská představivost dokázala umístit kouzelné bytosti s jejichž pomocí mohla té kruté pravdě alespoň částečně uniknout. Pocitový stísňující děj tohoto snímku ovšem ukrývá ještě jedno tajemství, kterým je ztracená černá helma z Lega. A mimochodem se zde jedná o další maďarské dílo po filmu "Líza liščí víla", v němž účinkuje liška i víla. (18.08.2016)

Jestliže jsem poprvé odcházel z kina lehce rozpačitý, druhá projekce už mi pomohla utřídit si obrazy a nasát démonismus plnými doušky. Nemůžu říct, že nevěřím kritikům, kteří tady mezi řádky čtou Tarkovskeho, a taktéž nemůžu říct, že nerozumím těm, kteří považují Lily Lane za rozporuplné dílo bez schopnosti zprostředkovat jakékoliv emoce. Nejedná se však o film bez emocí, ale bez emočních instrukcí. Odehrává se zde manipulace s dětskou imaginací a tato manipulace postupně prostupuje i do divákova světa, jenž je před plátnem vystaven podobným iluzím a deformaci zdravého rozumu jako hlavní postavy. // Ve filmu se prolíná několik časoprostorů upředených lucidním snem a protkaných životními traumaty. Výsledný zážitek je spíše meditativní než destruktivní, a to zejména zásluhou ASMR promluv, pozvolného tempa a nadpozemských vizuálů. O Benceho fanatické práci se zvukem by se daly psát rozsáhlé onanistické studie, pro Lily Lane si sám zkomponoval i hudební plochy. Ambient na konci tunelu. Progresivní kamera pak chvílemi možná připomene poslední filmy Carlose Reygadase, ale kdybych to někde nečetl, tak mě to nenapadne. // Fliegauf víc než cokoliv jiného zprostředkovává cestu do temných hlubin dětské psychiky a světa mrtvých, v němž provádí mimosmyslovou pitvu věčnosti. Matku dítěte nechává projektovat její vlastní minulost na plátno přítomnosti a kořeny stromu „krmí“ popelem zesnulé. V mých očích se tak vydal ještě více mimo svoje nevyhraněné teritorium a natočil jeden z nejenigmatičtějších filmů, co jsem kdy viděl. // Znázorňuje vraní vejce, které Dani obdržel od svého předka, koloběh života, nebo temnoty? Spolu s Post Tenebras Lux, Upstream Color a Jiao You film dekády. Celý text na blogu. (26.07.2016)

Psychologické drama - mělo cosi do sebe. Film to byl veskrze moderní už tím, jak jsou dialogy mezi odcizenými manželi vedeny v Massengeru a hovor matky s dítětem, který je na návštěvě u otce, ve Skype. Kromě toho tam je celá řada surrealistických záběrů, jimž nerozumím, zato ovšem ději lze porozumět velmi dobře. Mladinká matka vypráví postupně svému synkovi pohádku o Lovci, Víle a Zlatíčku a zprvu se zdá, že hocha připravuje na to, co ho čeká, než posléze ve chvíli, kdy Rebeka s Danim navštíví dědu, aby ho zpravily o smrti babičky, zjišťujeme, že Rebeka vypráví o svém vlastním životě. I tu vycpanou lišku najdeme v domku, opuštěném zesnulou babičkou. Malý Dani má spoustu všetečných otázek, jak to v jeho věku bývá, matka mu na ně cituplně odpovídá, ač sama ve zlé psychické situaci... Ano, něco do sebe tenhle film má! (22.09.2017)

Benedek Fliegauf môj najobľúbenejší aktívny Maďarský režisér súčastnosti sa pustil do psychologických zákutí traumatizovanej ľudskej mysle. Perfektne ale náročnou formou tu bola zachytená trauma z detstva ktorú matka prenášala na svojho syna prostredníctvo "fiktívnych" príbehov. Miestami v tých surrealistických častí mi to strašne pripomínalo White Epilepsy (28.08.2016)