Lily Lane

Benedek Fliegauf neuvěřitelně sebejistě pokračuje na své originální cestě. Má ohromující, až magickou schopnost senzuálního zprostředkování vyprávěného, nabízí téměř noetický prožitek, jeho kamera a práce se zvukem jsou vtahující (tady naprosto přirozeně střídá perfektní snímání reality s domácími skype záběry a s těmi minulostními, příběhovými, které mají nejvíc podobu archetypálních energií...), a vypráví důležité a pozoru-hodné věci. A umí fantasticky pracovat s civilností, takovým tím způsobem, kdy prostě vnímáš, že jde zároveň o klidné soustředěné vrcholné umění. *** A tenhle film se dost nečekaně vyjevuje jako film o zárodečném dobru, intuici, o silné záchranné ženské intuici, o dozrávání v silnou ženu-matku, ženu-dceru, o jedinečném procesu nelehkého, ne právě líbivého, ale jednoznačně ozdravného procesu a hojivým vypořádáním se s minulostí tak, aby se nepřenášela na další generaci žádným skrytým traumatem... Je to nádherně nehrané, civilní, přitom každým coulem filmové umění. (rezidence B12, domácí promítání) *~ (26.01.2022)

Dcera, matka, stále ještě manželka...Zlatíčko. Stojí na konci cesty, je nucena se obrátit a jít zpět. Není sama. Rozzářený dětský svět současnosti je konfrontován s něčím temnějším, jež se odehrálo v jiné dětské duši a je stále přítomno v síti času. Nelze tomu uniknout jinak, než se postavit čelem. Po filmu Tejút jsem si náramně vychutnal další Fliegaufův vizuální i hudební zážitek, i když tentokrát mi k úplné filmové sytosti přece jen něco scházelo, jak mám raději krátké a výstižné snímky, tomuto bych pár desítek minut klidně přidal, jsem si jist, že by mi k dokonalému zážitku dopomohly. (17.09.2017)

Hlavná postava bola zrejme vybraná hlavne kvôli hypnotickému hlasu akoby vymyslenom pre rozprávanie príbehov. Angéla Stefanovics priklincuje diváka od začiatku filmu, niektoré hlásky z jej úst hľadia, niektoré ryjú do hĺbky kostí. Maďarčina nepozná rozdelenie ženského a mužského rodu. Zlatíček skončil ako Zlatíčka, to sa dalo čakať. Viac ostáva pod povrchom a na predstavivosti. Áno, prežila traumu v detstve, vyzerá s tým byť zmierená, ale chce to zo seba dostať. Ako má rodič prerozprávať svoj životný príbeh deťom? Takýto život sa nedá bez ujmy aj na poslucháčovi. Starý, zanedbaný, ošarpaný dom, kde otec spí na zemi. "Nepotrebujem nič, mám tu všetko." hovorí aj o narušených vzťahoch a otupených citoch. Teším sa na ďalšieho Fliegaufa. (25.09.2017)

"Ve tmě se nebojí jen mrtví." Dobrý večer vážení televizní diváci. Vítáme Vás u první lekce polomrtvého jazyka: "Alexis Zorbas". Napřed si však prosvištíme některá slovíčka: enigmatický = tajemný, epicentrum = ohnisko, evokativní = vyvolávající (zdání), fantazie = představivost, asociativní = pocitový, klaustrofobický = stísňující, drama = děj. Takže Lily lane, neboli "Lilyina stezka", tedy diváka přivádí ke sledování tajemného filmu, v jehož ohnisku matka svému synovi vypráví pohádkový příběh vyvolávající zdání skutečnosti, která nakonec byla o hodně krutější než je on sám, ale do něhož dětská představivost dokázala umístit kouzelné bytosti s jejichž pomocí mohla té kruté pravdě alespoň částečně uniknout. Pocitový stísňující děj tohoto snímku ovšem ukrývá ještě jedno tajemství, kterým je ztracená černá helma z Lega. A mimochodem se zde jedná o další maďarské dílo po filmu "Líza liščí víla", v němž účinkuje liška i víla. (18.08.2016)

Jestliže jsem poprvé odcházel z kina lehce rozpačitý, druhá projekce už mi pomohla utřídit si obrazy a nasát démonismus plnými doušky. Nemůžu říct, že nevěřím kritikům, kteří tady mezi řádky čtou Tarkovskeho, a taktéž nemůžu říct, že nerozumím těm, kteří považují Lily Lane za rozporuplné dílo bez schopnosti zprostředkovat jakékoliv emoce. Nejedná se však o film bez emocí, ale bez emočních instrukcí. Odehrává se zde manipulace s dětskou imaginací a tato manipulace postupně prostupuje i do divákova světa, jenž je před plátnem vystaven podobným iluzím a deformaci zdravého rozumu jako hlavní postavy. // Ve filmu se prolíná několik časoprostorů upředených lucidním snem a protkaných životními traumaty. Výsledný zážitek je spíše meditativní než destruktivní, a to zejména zásluhou ASMR promluv, pozvolného tempa a nadpozemských vizuálů. O Benceho fanatické práci se zvukem by se daly psát rozsáhlé onanistické studie, pro Lily Lane si sám zkomponoval i hudební plochy. Ambient na konci tunelu. Progresivní kamera pak chvílemi možná připomene poslední filmy Carlose Reygadase, ale kdybych to někde nečetl, tak mě to nenapadne. // Fliegauf víc než cokoliv jiného zprostředkovává cestu do temných hlubin dětské psychiky a světa mrtvých, v němž provádí mimosmyslovou pitvu věčnosti. Matku dítěte nechává projektovat její vlastní minulost na plátno přítomnosti a kořeny stromu „krmí“ popelem zesnulé. V mých očích se tak vydal ještě více mimo svoje nevyhraněné teritorium a natočil jeden z nejenigmatičtějších filmů, co jsem kdy viděl. // Znázorňuje vraní vejce, které Dani obdržel od svého předka, koloběh života, nebo temnoty? Spolu s Post Tenebras Lux, Upstream Color a Jiao You film dekády. Celý text na blogu. (26.07.2016)