Dcera

Přiznám se, že australskou kinematografií jsem veskrze nedotčena. Možná proto jsem už od začátku byla zaujata prostředím, událostmi na pozadí. Uzavření pily, odliv zaměstnanců, příroda snoubící se s industriální, pomalu opouštěnou krajinou – vznik města duchů. A duchové náhle vstupují i do života těch obyvatel, kteří se rozhodli zůstat. --- Dcera není film vystavěný na napětí nebo očekávání či na originalitě zápletky. Pozornějšímu divákovi je v podstatě od prvních minut jasné, jaké prohřešky minulosti vyplují na povrch. Přesto film jako celek funguje, a dokonce o něm lze říct, že má gradující tempo, které vydrží až do finále. Nejsilnější stránkou jistě zůstanou charaktery postav. Právě na jejich psychologii – na odkrývání traumat, na odhalení jejich prožitků film stojí. Za vydařenou považuji především kontinuitu, s jakou je film odvyprávěn a s níž souvisí i kontinuita v jednání postav. Postupně se jedna po druhé odhalují, zjišťujeme, jak vnímají svět a jakým způsobem svět vnímá je, nejsou popisovány černobíle, ba naopak, sledujeme lidské individuality, které se vzájemně střetávají. --- Trochu problematický je v tomto ohledu Christian. Zdá se, že v jeho případě vše ostatní ustupuje stranou, aby mohl být naplněn zoufalstvím a beznadějí a ty pak rozdával kolem sebe. Christian je čistě destruktivní element, postrádající jakoukoliv podpůrnou část či, řekněme, dno, od nějž by se mohl odrazit. Působí jako bludný Holanďan strhávající do víru rozbouřeného moře vše, na co narazí. --- Obávám se, že tento film vyžaduje od diváka určité rozpoložení nebo minimálně částečnou ochotu ho odžít. Jinak se většina silných momentů vytratí do ztracena. Asi není nutné znovu s Charlottou otevírat dilema, které tu už bylo tolikrát, že jej lze prohlásit za jednu z metel lidstva, ale možná je potřeba být společně s Hedvigou na parkovišti, znovu jako patnáctiletá holka, která se najednou (a rozhodně ne vlastní vinou) ocitla úplně sama. Sama. --- Takové spojení je možné díky tomu, že zvlášť Odesse Young lze věřit její nezkaženou dospívající duši, otevřenou celému světu, a především v závěru se jí přiblíží i Miranda Otto s Ewenem Lesliem, kteří opět dokážou být spolu a sdílet svoji trýzeň. --- Závěrečná gradace se vyplatí – otevřený závěr klade otázku: Mohlo to vůbec dopadnout jinak? --- Pro mě osobně je trochu mimo zvolený proud metafora s postřelenou kachnou, ačkoliv chápu, jaký byl autorský záměr navázat na Ibsenovo drama, jen v daném prostředí působí nevěrohodně, příliš uměle. Stejně tak jsem vnímala i setkání Hedvigy a Christiana před motelem, vykalkulované s jasným záměrem dalšího zvratu v ději. Celkový dojem ovšem zůstává. (29.01.2023)