Normální autistický film

Pochybuji, že to depresivní děvče je autista. Neznám autistu, který by nebyl rád ve svém světě, byť by byl sebevíc odtržený od toho reálného. Tato není ráda nikde. Buďto je to extrémně projevená póza z nepochopení (možná s histrionskými sklony) anebo jde o endogenní depresi či v horším případě sociopatii. (03.11.2017)

Fascinující vhled do světa autistů přináší Miroslav Janek. Pochopení "našeho" pojetí vesmíru autistům někdy připadá nemožné, jejich smysly bývají často zahlceny, nevědí, jak s námi komunikovat, a přesto tu jsou a častokrát jen zůstanete v úžasu nad hloubkou jejich myšlenek a schopností. Hodnotím o třídu výše než další "autistický" film MFF Karlovy Vary 2016, americký snímek Animovaný život o Owenovi, mladém muži s fascinací pro pohádky Walta Disneyho. Na prahu pěti hvězdiček. (03.07.2016)

Autisti, jako normalni lide... Videl jsem v tomto dokumentu blbce i sympaticke lidi. Tedy jako v normalnim zivote. Libilo se mi, ze nikdo "normalni" nezasahoval do uvah hlavnich protagonistu a jako dokument to je dobre zpracovane. S ohledem na velmi vysoke hodnoceni zde, vsak v tomto filmu zadnou pridanou hodnotu nevidim... (13.10.2017)

Na vítězný snímek české sekce festivalu v Jihlavě jsem byl zvědavý. Definice normality jsou různé- například subjektivní pojetí (normální je to, co za normální považuji já), sociální pojetí (normální je to, co vyznává okolí „Takto se má člověk oblékat“- většina lidí se chce lišit stejně), statistické pojetí (za normální se považuje to, co je nejčastější, běžné), pragmatické (normální je to, co vede k vysněnému cíli) apod. V dokumentu musíme uvažovat, co je normální zde. Přitom nemáme k výpovědím pěti dětí žádný komentář. Promluvy jsou tedy jaksi neuzemněny. Měl jsem pak pocit, že představa o autistech se mi ještě více vzdálila a zároveň, že bych si obtížně představil s nimi žít. Tento pocit posilovalo to, že nevidíme, jak autisty přijímá jejich okolí. Známe jen matku jednoho z nich. Zároveň jsem si začal uvědomovat, že v některých věcech mohu být také autista. Co mě také hned zarazilo, byl vyspělý filosofický slovník dětí. Vzpomněl jsem si na Martina Heidegera, který v stati Evropa a Německá filosofie řekl: „Filosofie je takové hledání a tázání, kterému se služky vysmívají“. (11.10.2017)

Velice příjemný film, líbilo se mi zpracování, kde režisér nechal promlouvat hlavní aktéry a svým komentářem vůbec nezasahoval. Musím ale souhlasit s některými diskutujícími, že autismus není pouze Asperger. Pokud se film jmenuje "autistický", měl by vzít v potaz i jiné formy. Pro člověka, který se v tématu neorientuje, je pak film dost zavádějící až manipulativní. Ne všechny formy autismu jsou tak bezva, jak je nám ukázáno. Chápu, co bylo cílem autora a myslím si (nebo aspoň doufám), že jeho záměrem nebylo s divákem manipulovat, ale ukázat, že takto diagnostikované děti mohou být často velkým přínosem pro společnost. Mně samotné se moc líbila ta různost a vlastně i jiný pohled na svět všech dětí, ale popravdě toho bychom dosáhli, kdybychom vyzpovídali i děti bez Aspergera. Co by mě hodně zajímalo, je život dospělého autisty - třeba se toho jednou někdo ujme. (26.10.2017)