Bez Boha

Na lepšie pochopenie filmu je dobre poznať aj niekoľko zaujímavosti - Bezboh je vrch v bulharskej hore Pirin a viaže sa k nemu legenda - Boh Perun mal dcéru, ktorú chcel uniesť nepriateľ. Brat dievčiny ho zabil a telo zasypal skalami- tak vznikol vrch Bezbog. Motív legendy sa objavuje aj vo filme -SPOJLER : zasypanie kameňmi na konci filmu nie je náhodne (03.12.2017)

Deprese od první minuty , takhle noir film natočit chce charakter. ten R.Petrova má. Katarze se nekoná. Je to řetěz a tam neplatí , já už nehraju. Jede v tom i policie, není úniku. Svědkové jsou nežádoucí. Éra bílých koní nebyla v Bulharsku žádná selanka, těžko se hledá kladná postava... Naprosto citově zmrzačená Gana se stává apatickou.Poslední scéna z filmu je parafrází božích mlýnů ?! Kontrast je úmyslný - barevná scéna ze sjezdovky za plného slunce, když zbytek filmu je ponořen do podzimního světla... co dodat... Postradatelný film. (10.08.2019)

[Scope - 2016] Zajímavý a velice trýznivý nápad, který těží z daného tématu více než naše Domácí Péče, ale mohl být zpracována daleko lépe a atraktivněji. Bulharsko nikdy nebylo považováno za kinematograficky kvalitní lokalitu a ani Bezbog to pravděpodobně nezmění. Jedná se o průměrné drama, které je ovšem velice náročné na pozornost diváka. Všechno totiž není řečeno nebo ukázáno přímo a hodně věcí si musíte dovyprávět nebo domyslet sami. Zároveň konec je tak otevřený, že to ve Vás může zanechat značný zmatek. Divácky tedy nepříliš přátelský film plný špíny, prachu a nepříjemné nálady. (09.12.2016)

Kdyby hlavní postava ve své zánovní bundě z bulharského sekáče nevypadala jak Anička Dajdou, na kterou sem tam koukám, když jdu z práce, tak bych na ten film možná nahlížel trošku jinak. I když těžko říct. Na filmu Bezbog se totiž hodně těžce hledá něco, pro co by měl člověk důvod mít z toho filmu vůbec radost. Evropská dramata jsou těžkou filmovou devízou a pokud se natočí nekompromisně a pro diváka nepřístupně, těžko se k ním pak kdokoliv jiný dokáže prokousat. Film z Bulharska například udělal asi nejhorší evropskou zemi, která se vzhledem, ale i lidskou populací morálně přibližuje spíše k středoafrickému Čadu, než k zemi, která by nám měla být relativně blízká například právě slovanstvím. Bezbog se ze začátku tváří jako naše Domácí péče. Po deseti minutách ale okamžitě pochopíte, o co tomuto filmu půjde a uvědomíte si, že vtipu se tady asi nedočkáte. Nedočkáte  se jak vtipu, tak ani naděje. Hnus, smrt, zánik, samota, temnota…cokoliv, jen ne naděje. Jediné pozitivum vidím v kameře a závěru, ve kterém se řeklo všechno, co se snažil tento film v průběhu povědět. Neviděl jsem ale šílenější evropské drama, které by ze své země udělalo větší stoku, než v tomto případě. Buď na tom něco bude a nebo je bulharský filmař dobrý sebe-sadista. (25.11.2016)

Takhle mohla vypadat Domácí péče, kdyby se čeští tvůrci nebáli hladit diváky proti srsti. Bezbog ovšem zachází do opačného extrému. Diváka uzavírá do zúženého akademického formátu, ukazuje mu jenom špínu, hnus a bolest a komunikuje s ním jenom v nezbytně nutné míře (jméno protagonistky se například dozvíme až po hodině). V Bulharsku, jak jej ukazuje debutující Ralitza Petrova, je pořád zima a šedivo a teplé barvy jsou tabu. Postavy s vyhaslými pohledy bydlí na ošklivých sídlištích, depresi zahánějí morfiem a jídlem (logická reakce na konfrontaci se smrtí? oloupat si mandarinku) a jsou-li na tom už tak špatně, stejně jim hrozí, že na tom budou ještě hůř. Všichni jsou z podstaty a bez hlubšího opodstatnění cyničtí a zlí, své vztahy zakládají jenom na sexu a vykořisťování, druhé se neštítí okrást o peníze, identitu ani o život. Jasně, země poznamenaná desetiletími komunismu, krajina bez Boha, pointu chápu, ale k tomu mi stačilo přečíst si název a zhlédnout prvních deset minut. Zbývajících devadesát je ubíjející variací téhož bez nějaké nuance nebo změny tónu. Jako podobenství o boží spravedlnosti nebo spirituální dílo v linii tvorby Carlose Reygadase film jakž takž obstojí hlavně díky zdrcujícímu konci, který neříká víc než je třeba, ale v konkurenci mnohem lépe odstíněných a méně přímočarých sociálních dramat ze sousedního Rumunska jde o nesoudnou exploataci bídy, jejíž autorka se namísto úvah, jak z onoho marasmu ven, jen vyžívá v utrpení. 50% (06.11.2016)