Babai
Father
Režie:
Visar MorinaScénář:
Visar MorinaKamera:
Matteo CoccoHudba:
Benedikt SchieferObsahy(1)
Film, který zaujme střídmostí výrazu a soustředěným uchopením tématu, se zaměřuje na vnitřní i okolní svět desetiletého Noriho. Potkávají ho jenom samé otřesy, a ač žije v širší patriarchální rodině, kompenzuje si citové strádání silnou fixací na otce. Gezim je přitom slaboch a outsider, který využívá svého synka k nuzné obživě pouličním prodejem cigaret. Jako nikdy nechce mluvit o tom, proč ho opustila jeho žena, rozhodne se jednoho dne utéct od syna i svého života za naivní vidinou změny k lepšímu do Německa. Velkou část líčení zabírá tajná cesta zoufalého Noriho za otcem, během níž dostává tvrdé rány a naučí se je se stejnou razancí vracet. Na jejím konci je dospělejší, než kdy byl Gezim, ale v tomto konstatování je obsažena i hořkost nad jeho dětstvím, ztraceným mezi lidmi, jejichž komunikací je hrubé slovo, útočně vztažená ruka, ústrky a zrada. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (11)
Otec desetiletého Noriho odchází na nebezpečnou cestu uprchlíka z Kosova do Německa za vidinou lepší budoucnosti. Malý Nori se ale vydává za ním, a to úplně sám. Po překonání útrap spojených s dlouhou cestou ale nenachází zemi zaslíbenou, ale tvrdou realitu ubytovacího zařízení pro imigranty, kde je mu Nori jen na obtíž. Nevěrohodně působí scéna, kde Nori použije násilí, aby dosáhl svého cíle. Herci jsou nesympatičtí, jelikož mají zvláštně „zamrzlé" výrazy, kdy si člověk není jistý, zda se pokouší ztvárnit rezignaci či zda prostě jen podávají mizerné výkony. Celý film je nesympatický, depresivní a vzbuzuje spíš znechucení než empatii. ()
Silné téma i potenciál zvláštní dynamiky mezi otcem / synem to má, ale bohužel ho to okamžitě prohospodaří snaživou, ale nezvládnutou režií. Každý záběr tu subjektivně trvá o polovinu déle, přitom film působí zmateně, zkratkovitě, kdyby postavy občas nebilancovaly, co se stalo, některé momenty by vyzněly do ztracena. Snaha o nepředpojatý obraz imigrantství je uzemněná i lehce bizarním závěrem. Celé to působí jako mdle poskládané vzpomínky a momentky, kterým zoufale chybí integrita a vnitřní síla. Úvodní citát z Adorna sice pravdivý, ale pravdivé je i to, že návraty k vlastnímu dětství mají hodnotu jen tehdy, když v nich tvůrce najde něco víc než jen kouzlo ztvárňování vlastních vzpomínek. A Babai se možná snaží o dardennovskou kinetiku zarputilé ústřední figury, ale většinu času bezradně tvrdne na místě, navíc bez schopnosti působivě pozorovat. Většinu času jen popisuje. Druhá festivalová liga. ()
Odkud tak slabé hodnocení tak kvalitního filmu? Ano, ten film je temný, protože téma uprchlictví je temné. Možná se teď lépe dokážeme vcítit do kůže těch, které tu tak vehementně někteří nechtějí. Představitel chlapce byl tak uhrančivý a přesvědčivý, že jsem ani na chvíli nepocítila, že je to hraný film. Obecně mi to přišlo jak dokumentární snímek, tak dobrý ten film je. ()
Babai, neboli Tatínek se zoufale snaží najít lepší život pro sebe a svého syna. Z Kosova do Německa je cesta dlouhá, a tam nakonec přichází rozčarování. Proč ale skoro každý režisér jen trochu uměleckých filmů trpí dojmem, že nekonvenčních filmů lačný divák chce koukat dlouhé desítky vteřin na detailní záběry tváří, na kterých se nic neděje? Prostříháno a zkráceno o nějakých 20 až 30 minut by se tyto potřebné filmy zpřístupnily mnohem větší skupině diváků! Ale jinak hodně silná káva... ()
50. KVIFF - Jak jsem dosud festivalem víceméně nepolíben, předpokládal jsem, že hlavní soutěžní okénko bude plné jen těch nejlepších očekávání. Tak jsem to taky vnímal a tak jsem to nejspíš vnímat neměl. Babai se nicméně tvářil jako hodně zajímavý film, který vypráví příběh imigrantů...pro tentokrát z Makedonie. Početná delegace sympaticky se tvářící mě nadchla a tak jsem se na film těšil ještě o to víc. No a nebejt druhé půlky filmu, asi bych se po chvíli uvedl do stavu limbu, jako i pár lidí kolem mě, co jsem tak pozoroval. První půle totiž byla děsně nepřehledná a vyprávěla se samozřejmostí určitá pravidla uprostřed makedonského městečka, které jsem ne úplně chápal. Druhá půlka už mi ale byla daleko jasnější. O to jasnější, že jsem se v průběhu filmu setkal s jedním vcelku velkým lůzrem a to na sympatičnosti filmu také moc nepřidalo. Nebylo totiž komu fandit a malej desetiletej Nori celý ten svůj život trpěl spíš ze zoufalosti, což se utvrdilo i v samotném závěru, který mi vůbec nic neřekl. Škoda. ()
Galerie (8)
Photo © missingFilms
Reklama