Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Dokumentární
  • Krimi

Recenze (597)

plakát

Bull (2019) (divadelní záznam) 

Toto představení jsem zhlédla na platformě MírPlay a byla jsem velmi mile překvapena, a to jak výkony herců, tak réžisérským a scénickým pojetím. Dost mi to evokovalo současné britské divadlo, které jsem měla možnost vidět naživo. I to je pro mě známkou toho, že je možno udělat divadelní hru tak, aby se skrze ni divák dostal do jiné reality. A to, že to zafungovalo zpětně i v online verzi, je pro mě důkazem velmi mistrně odvedené divadlení práce. Díky moc platformě MírPlay za uvedení televizního záznamu, díky němuž si můžou představení vychutnat diváci odkudkoliv.

plakát

České století (2013) (TV seriál) 

Seriál jsem objevila čirou náhodou drahně let po jeho vzniku a jsem ráda, že se tak stalo. Ať už ty události vnímáme jakkoliv a z různých úhlů, myslím, že duu Kosatík - Sedláček se podařil seriálový majstrštyk, který stojí zhlédnout už jen pro zajímavost. Padne v něm dost zajímavých stanovisek, z nichž některá pro mě byla do té doby neslýchaná a v lecčems objevná a nestardardní. Kromě velmi vyváženého hereckého obsazení stojí za zmínku i skvělá kamera a hudba. U každého dílu je pak na webu ČT i videorozhovor se dvěma historiky (primárně s autorem scénáře Pavlem Kosatíkem). I ty stojí za poslech jako doplňková analýza. Ať už byla historie jakákoliv a v seriálu je i trocha scénáristické fabulace, je možno tento seriál považovat za velmi nosný jako určitý autorský náhled na naše dějiny.

plakát

Emilia (2017) 

Divadlo ve filmu, film v divadle. Prolnutí dokonalé. Těžko chtít od filmu, který primárně reflektuje osudy divadelních herců, aby byl méně teatrální. Litevci jsou velmi divadelní národ a do divadla chodí většinově. Jsou určité litevské filmy, kde bych na míře teatrálnosti ubrala, leč ne ve filmu, který je přímo k tomu, aby tyto dvě oblasti propojil. Pro mě osobně velmi silný film, který v sobě nese i značnou míru historické sebereflexe, i proto si za to režiséra i scénaristy velmi vážím.

plakát

Stavební jáma (2020) 

Drsné! Jako rusistka si o Rusku nedělám iluze. Vím, co je na Rusech dobré a co ne. Toto ale mluví v mnohém samo za sebe. To nejsou cizinci, kteří mohou mít na Rusko svůj kritický náhled zvenčí, aniž by tou realitou žili v přímém přenosu, leč sami Rusové, kteří mluví dost tvrdě nejen na adresu zkostnatělého systému, ale především prezidenta Putina. Někteří jsou již tak zoufalí, že jim ani nevadí, jaké to bude mít pro ně následky. Někteří se ještě snaží si pomoc nějak vyprosit. Jiní už si neberou servítky. Když se však nad tím člověk zamyslí hlouběji, je vůbec nějaká cesta, jak z toho ven, pokud se za to nevezmou právě sami lidé? Nemyslím jen výměnu nahoře, protože i tam, když se to vymění, myslím, že prostí občané to skoro nepoznají. Spíš si říkám, že se musí lidé pomalu začít více spoléhat sami na sebe, na své vlastní schopnosti a měnit si to tam, kde to jde, vlastními silami a domáhat se, aby v tom smyslu byly měněny i zákony. Je to běh asi na hodně generací Rusů a je mi z toho dost smutno, protože mám ruskou kulturu moc ráda. Samozřejmě by stálo za to jednotlivé příběhy nahlédnout hlouběji, aby člověk ještě lépe vhlédl do reality, aby to nebyly jen krátké výkřiky bez širšího kontextu, na druhou stranu byl toto asi i režisérský záměr. I tak ale přemýšlím nad jednou věcí, zdali by nestálo za to udělat i sestřih toho, kde to nějakou měrou funguje, protože o takových případech vím také. Aby to ve výsledném efektu nepůsobilo jen depresivně. V závěru se mi v hlavě objevil obraz ze tří filmů režiséra Bykova, který mnohé tyto problémy rozvinul do jednotlivých příběhů: Žiť, Durak, Major.

plakát

Šarlatán (2020) 

Pro mě osobně po mnoha letech český film, který do mě vryl hlubokou stopu. Od jeho polské režisérky Agnieszky Holland jsem to i očekávala, jak znám její tvorbu. S dobrým scénářem, ač v mnohém spíše smyšleným, velmi dobrým hereckým obsazením, kamerou i hudbou se dá natočit velmi dobrý film, jenž je ozvláštněn samotnou povahou ztvárněné historické postavy. To vše ve výsledku je opravdu "šarlatánský elixír", který do naší filmové tvorby posledních let vnesl trochu osvěžujícího filmového ducha. Začala jsem mít pocit, že se česká filmová tvorba posledních let zmítá jen mezi "laskavým humorem" a "syndromem 68"...

plakát

Perfectos desconocidos (2017) 

Zhlédla jsem všechny verze a každá má něco do sebe. Sám o sobě je nosný hlavně scénář a bylo na každém z režisérů, jak se s ním popasuje. Stejně jako vznikají mnohé divadelní adaptace stejné hry. Proč hned vše shodit ze stolu, že to Španělé pojali jinak než Italové či Korejci či Turci atd. Každý si v tom vypíchl to své, co je pro jeho kulturu charakteristické. Italská verze je civilnější, španělská zase záměrně přehrává, korejská má své korejské úlety, v turecké jsou tabu kondomy apod., abych neprozrazovala vše předem. Jako první jsem narazila na německou verzi a zaujala mě právě natolik, že jsem měla chuť se podívat i na tu původní italskou a ostatní. Kdo si dá tu práci si to jen porovnat v širším kulturním rámci, bude se bavit u každé verze po svém, protože v každé je nějaké své malé překvapení, přičemž základní lidské vlastnosti, jako žárlivost, přetvářka, nevraživost, ale třeba i odpuštění a pochopení, jsou naopak přítomny ve všech. Je na každém z nás, co kdo z toho sám podchytí u sebe a která verze ho osloví více a která méně... Určitě je to ale téma, které je velmi nosné a svým způsobem nadčasové a nadkulturní... I proto vzniklo tolik verzí a ještě vznikne. Mimochodem i česká, která přijde do kin letos 2021. Už teď jsem na ni velmi zvědavá. :-)

plakát

Fakjů pane učiteli (2013) 

Velmi vtipné a uvěřitelné. Kdysi jsem zažila ve Švédsku exkurzi do státní školy. Psal se rok 1988 a studenti na tamějším gymnáziu se ve třídě (dokonce za naší přítomnosti) chovali obdobně jako v této 10B. Koukali jsme na to onehdy s otevřenou pusou. U nás tenkrát něco absolutně nemožného... Sama jako kantorka vím, jak je to náročné povolání. A když to pak někdo aspoň takto natočí s nadsázkou a pěkným "hepiendem", tak proč si neuronit slzu, že? :-)

plakát

Monach i běs (2016) 

Miluju ruský smysl pro filmovou nadsázku. Skvělý scénář se skvělou pointou na závěr! Film, na který se nezapomíná.

plakát

Amerika (1994) 

V tomto filmu na mě udělal neskutečný herecký dojem Josef Lábus. Poprvé jsem ho tehdy viděla v "nekomické roli" a zhostil se jí opravdu skvěle. Navíc se mi líbil film i vizuálně.

plakát

Szép csendben (2019) 

Miniaturní filmový bonbonek na velmi závažné téma, které ve výsledku zasáhne všechny zúčastněné. Jako by už pak nikdy nic nebylo tak jako předtím. Jako by se spálily všechny dosavadní jistoty a veškerá důvěra. Film končí v momentě, kdy v reálném životě lidé musí jít dál a musí tuto situaci v sobě nějak zpracovat. Je to vlastně šance k pochopení některých osobních pohnutek, přehmatů, nedokonalostí, a to nejen u sebe, ale i u těch ostatních. Jedině takto z toho mohou všichni vyjít nějakým způsobem očištěni, posíleni... Memento pro všechny zúčastněné... Krásný minimalistický film! A opět si tu postesknu jako už tolikrát, proč v současné české kinematografii na něco podobného člověk narazí zřídka kdy... a pokud, vždy je to podáno způsobem, který se bojí jít na dřeň, který shodí závažnost problému nějakou karikaturou, nějakým "úsměvným nadhledem"... Bohužel nadhled a prozření může nastat jen skrze katarzi a pochopení závažnosti problému. Aspoň že máme dokument V síti, který tuto problematiku aspoň trochu mapuje napřímo, i když na trochu jiném případu...

Reklama

Reklama