Svět podle Putina

Prokremelská propaganda hlavně pro ty, kteří si vytvořili názor předem, nebo neviděli všechny díly. Netvrdím, že v dokumentu nezazní faktografický nepřesné, zavádějící či nepravdivé informace, které by mě nezvedaly ze židle. Zazní, a není jich málo, ale kriticky smýšlející divák, který nespoléhá na jeden zdroj a fakta si ověřuje, by je namísto automatického zavrhnutí měl být schopen rozpoznat a přijmout jako jiný úhel pohledu (než jaký zprostředkovává většina tuzemských či obecně liberálních médií). Můžu se mýlit, ale myslím, že v tomhle spočívá podstata dialogu. ___ Stone dává Putinovi příležitost, aby představil své vidění světa (především) americkým divákům a kromě vyloženě podlézavých mu klade také vcelku provokativní otázky (na něž viditelně nervózní Putin reaguje defenzivně), byť se zpovídaným zjevně častěji souhlasí, než nesouhlasí (ale být politicky angažovaný a mít názor, třebaže nepopulární, a držet se jej, snad není zakázané). Kdyby Stone hned na začátku namísto pomalého oťukávání zvolil ostře konfrontační tón, nebude dokument trvat čtyři hodiny, ale čtyři minuty a rozhovor se nedotkne žádných závažnějších témat (pronásledování homosexuálů, konflikt na Ukrajině, sledování vlastních občanů, kybernetické útoky). ___ Na rozdíl od prokremelských trollů zná Stone velmi dobře historii, jakkoli si z ní mnohdy účelově vybírá jen to, co se mu hodí do jeho interpretačního rámce, a události neustále nahlíží v dějinných souvislostech. Dokonce bych se nebál tvrdit, že byl na rozhovor připraven výrazně lépe než leckterý novinář a dokáže díky tomu klást nepříjemné protiotázky (v jeden moment například kontruje výrokem Trumpa, který tvrdí o ruských hackerech přesný opak toho, o čem je přesvědčen Putin, jenž Trumpa ještě před chvíli chválil). ___ Stone zároveň jako vizuálně založený filmař nespoléhá jen na mluvené slovo, ale velké množství významů, někdy jdoucích proti tomu, co říká Putin, sděluje také doprovodným, kontext doplňujícím obrazovým materiálem (např. paralely mezi Stalinovým a Putinovým kultem osobnosti během vojenské přehlídky, k nimž se Stone vrací v poslední epizodě při snaze najít Putinovo místo mezi ostatními velkými muži ruských dějin). Za relevantní v této souvislosti považuji sebereflexivní začátek posledního dílu, v němž Stone režíruje (což je klíčové slovo) Putina tak, aby měl natáčený záběr hloubku. Nesledujeme syrový záznam skutečnosti, ale její přiznanou interpretaci, pojatou mimo jiné tak, aby byl zesílen dramatický efekt (proto nejsou rozhovory řazeny chronologicky – to nejlepší si Stone nechává na konec, ačkoliv jde o slova pořízená dříve). Svět podle Putina svým vizuálem (úvodní titulky, font písma se jmény osob) i výběrem událostí, na které klade důraz, zdůrazňuje Putinovo studenoválečné vnímání mezinárodní politiky, které sám navenek odmítá. Stone svými postprodukčními zásahy zkrátka nejen ilustruje to, co Putin říká, ale také s tím polemizuje. ___ Ačkoliv nejde o audiovizuálně stejně hutnou lekci dějepisu jako Neznámé dějiny Spojených států, poznámky o nudě nechápu, jelikož se jedná o mimořádně dynamickou a významově mnohovrstvou záležitost s neustálými střihy, měněním úhlů kamery a prostředí, animovanými mapami, zpravodajskými záběry nebo filmovými klipy, které se v nejlepším momentu dokumentu stávají přímou součástí dialogu v podobě společného sledování Dr. Divnolásky. Kdyby nic jiného, představil Oliver Stone zakuklenému ruskému carovi, přesvědčenému o mnoha silně znepokojivých skutečnostech (typu „Vystrašit ruský lid je skoro nemožné“), jednu z nejlepších filmových satir historie, což není málo. 80% (23.06.2017) (méně) (více)