Dom za vešanje
Il tempo dei gitani
Dom obesenca
Time of the Gypsies
Obsahy(1)
Hlavní hrdina filmu Perhan žije se svou babičkou Hatidžou, strýcem Merdžanem a nemocnou sestrou Danirou v romské osadě, ze které jsou pravidelně unášeny děti do Itálie, kde jsou využívány Ahmedovou mafií k různým zločinům. Perhan se zamiluje do krásné Azry, ale k docílení svatby potřebuje peníze, a tak se vydává na dlouhou cestu do Milána Kusturica svým filmem reagoval na článek v novinách, kdy skupina jugoslávských Romů byla zatčena italskou policií a obviněna z vykupování dětí z chudých romských rodin. Děti převážela ilegálně do Itálie, kde je nutila k žebrání, prostituci a krádežím. Kusturica odjel do Skopje a několik měsíců žil v romské osadě, ve které naslouchal starým mýtům vyprávějících o svobodě a smrti. Ve filmu propojil dokumentární rovinu se symbolickou, ve které jsou protagonisté čistší, věří ve své sny a touží po šťastnějším volnějším životě. Film získal cenu za režii na MFF v Cannes v roce 1989. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (97)
Začátek filmu by se dal charakterizovat jako cesta do hlubin cikánské duše. Postupem času dostává film nový rozměr. Prodávání dětí do Itálie a Perhanův vzestup, který je ovšem diskutabilní a končí tragicky (stejně jako skončil i Perhanův herecký představitel v reálném životě). Vadou na kráse je značná délka a nevyrovnanost. Občas je problém vyznat se, jak se čas posunul kupředu a co se stalo. Na druhou stranu jsem to čekal daleko horší. 70% ()
"CO JSEM SÁM SEBE USVĚDČIL ZE LŽI, NEVĚŘÍM UŽ NIKOMU." Magický realismus v podání kočovného srdce Emira Kusturici. Obsazené a zahrané s živelnou náturou, pro kterou neexistuje příkras. Je fascinující sledovad ten bordel, plný bahna a suti a nebrát ho jako špínu a těkavý zmar, ale regulérní prostředí. Prostředí, ve kterém se žije, miluje a umírá. Jako všude jinde. Hudba: Goran Bregović. 80% ()
Kusturica patří mezi mé oblíbené režiséry a toto dílo patří mezi ty starší a moc dobré. Dlouhý cikánský epos plný černého humoru, lidského pohledu na cikánskou komunitu a výborný příběh podbarvený úžasnou hudbou. Bregovič i Kusturicovo No Smoking Orchestra jsou jednoduše zárukou kvality. Škoda, že přes blízkost Kusturicovy tvorby (studoval na FAMU) jsou jeho filmy u nás málo rozšířené... ()
Cikány v Kusturicových filmech mám docela rád, takhle z plátna, na dálku, nepřímo... A nebudu zapírat - tenhle film přímo miluju, co naplat, lásce se holt nedá poroučet. Když jsem ještě pil, chodil jsem na něj s flaškou vína v batůžku, abych si ještě intenzivněji vychutnal jeho tragikomický (tedy spíš tragický) děj a nádhernou hudbu. A skladba Ederlezi je dodnes pevně mezi mými Bregovićovými největšími srdcovkami. Nejkrásnější scény - cikánské oslavy svátku Ederlezi (srbský Džurdževdan) na řece, schválně naaranžovány do podoby nějakého svátku indického. Nebo Perhan vztekle a sebelítostivě chlastající, tančící, zpívající a cigárem se pálící po návratu do rodné osady. Nebo Perhan nesoucí v náručí mrtvou Azru... A samozřejmě Perhanova pomsta. Silný, syrový a magický film ()
Asi jsem čekal příliš, ale za mě spíš zklamání.... první poeticky stylizovaná třetina která bravurní [a neméně absurdní] komediální optikou nahlíží do romské subkultury je naprosto geniální; zbylý dvě třetiny jsou "jen ok" – a celkově vzato ona kriminální rovina celému filmu dost škodí, o anti-klimatickým závěru radši ani nemluvě. Každopádně palec hore za jugoslávského Begbieho, sigma babičku, a mladýho harmonikáře jehož nejlepší kámoš je krocan [jo, krocan je zcela neironicky nejlepší postava filmu]. I tak jde o zajímavý kulturní zpestření nejen v rámci balkánský kinematografie.... [VERDIKT: 6,9 krocanů z 10] #chcípnivhovnech! ()
Galerie (16)
Photo © CPT Holdings, Inc.
Zajímavosti (5)
- Milostná scéna, kterou Perhan a Azra sledují v kině, je z jugoslávského filmu režiséra Rajka Grliće Jen jednou se miluje (1981), v hlavní roli s Mikim Manojlovićem. (Iggy)
- Velký americký kabriolet, ve kterém jezdí Ahmed (Bora Todorović), je Pontiac Bonneville z roku 1970. (Saur.us)
- Emir Kusturica si za film odnesl z festivalu v Cannes v roce 1989 cenu pro “Nejlepšího režiséra“. V roce 1991 získal film od Švédského filmového institutu cenu Guldbagge (Zlatý brouk) pro “Nejlepší zahraniční film“. (džanik)
Reklama