Geschichte im Ersten: Todeszug in die Freiheit
Obsahy(1)
Konec 2. světové války byl spojen s nevídanými přesuny lidí. A to z nejrůznějších důvodů. K nejtristnějším událostem tohoto období patří tzv. pochody a transporty smrti. Deseti tisíce vězňů z koncentračních táborů, k nimž se blížili Spojenci, se nedobrovolně vydaly na cestu, o jejímž konci si nedělaly iluze. Putovaly pěšky nebo v otevřených nákladních vagonech. Ve zmatku konce světového konfliktu, bez řádné stravy, bez lékařského ošetření, v roztrhaném oblečení. Podobný transport smrti projížděl naším územím ve dnech 29. dubna až 8. května 1945. Jeho jízda však probíhala poněkud jinak než v oblastech obývaných německým obyvatelstvem. Během zastávek v Kralupech nad Vltavou, v Roztokách u Prahy, v Praze samé, v Olbramovicích a ve Velešíně, projevovali Češi vůči nešťastníkům namačkaným v sedmdesáti sedmi nákladních vagonech své sympatie. Přes nebezpečí, které hrozilo od esesáckých strážných, lidé přinášeli vězňům jídlo, poskytovali jim zdravotnickou pomoc a řadě z nich dokonce napomohli k útěku. Jízda vlaku č. 94–803 skončila 8. května 1945 osvobozením transportu u jihočeského Velešína. Ze 4000 jeho nedobrovolných cestujících, jich až sem dorazilo 2500. 1300 vězňům se podařilo uprchnout a dvě stě jich transport smrti nepřežilo. Peripetie oněch dramatických dnů připomíná německý dokumentární film autorů Andrey Mocellinové a Thomase Muggenthalera, kteří za něj v roce 2018 obdrželi Cenu Mileny Jesenské udělovanou Česko-německým fondem budoucnosti. (Česká televize)
(více)Recenze (8)
Nenávisť až do konca, hoci bolo dávno po všetkom. To svedčí o tom že mnohí podľahli tomu fanatizmu a verili mu aj za cenu svojich vlastných životov. Žiaľ zomreli ich rukami nevinní. Napriek tomu mi prišiel dokument slabší v tom, že sa opiera len o svedectvá a namiesto dobových tu máme často moderné obrazy električiek a pod. Dokument voľne dostupný tu. ()
Film má sílu výpovědí pamětníků. Zpracování je ubohé. Za pár kaček. Doslovnost výpovědí je ilustrována současnými prostředky, nové nápisy, tramvaje, vlaky. Když je k novým záběrům nových vlaků, železničních přejezdů, statků atd. přidáno filmové zrno a nečistoty na negativu, působí to velmi směšně, protože záběry ponechali barevné. Nové žluté vlaky ČD pak opravdu nevytváří iluzi konce války. To by byly vhodnější fotografie a animace. ()
Německý dokument o jedné unikátní události konce druhé světové války, kdy Němci přesouvali přes naše území politické vězně z koncentráku do Rakouska. Jednak to je jediný případ svého druhu, kdy byla taková akce nasnímána na kamery a hlavně mne fascinovala pomoc českého obyvatelstva po celé trase cesty, která byla sabotována a zdržována tak dlouho až ten vlak neměl kam dojet, protože Němci ztratili Rakousko. O to víc je nepochopitelná lidská bezcitnost, když válka už skončila, Němci prohráli a stejně ty vězně zabíjeli třeba i z rozmaru. ()
A opäť ďalší vynikajúci nemecký dokument popisujúci mne neznáme udalosti spred konca vojny, zachytávajúc osudy väzňov z transportu smrti č.94-803. Pre niekoho síce smiešne a úbohé, mne zase príde cynické vytýkať televíznemu dokumentárnemu filmu, obzvlášť akým je práve Vlak smrti, nízkorozpočtovosť alebo absenciu animácií, či fotografií... to ako vážne? Paradoxom je fakt, že práve tieto dokumentom objasňujúce prejavy ľudskosti českého obyvateľstva k transportovaným väzňom, sú zachytené na vzácnych autentických filmových záberoch a fotografiách. ()
Zdá se, že dochází na Benešova slova a Němci se postupně propracovávají k skutečné sebereflexi historie hitlerovské diktatury. Film je nadto živým svědectvím skutečné (tj. většinově určující) tváře našeho národa a mravních tradic První republiky. Sám osud onoho tragického vlaku je strhující právě tak jako nápaditá česká rezistence a ochrana trpících vězňů. Po řemeslné, ale i emotivní stránce není tomuto dílu co vytknout. Záchrana 3 800 lidských životů stejně tak jako odbojové vystoupení Čechů z Velešínska kontrastují s německou úporností. Německé dílo také vyznívá jako obžaloba křivé poválečné německé justice. To samo o sobě není málo. Ale ještě povzbudivější je závěr filmu. Němečtí historici mapující historii pohraničního koncentračního tábora Flossenbürg uvádějí a fakticky potvrzují pozorování našich memoárových předků druhoválečné současnosti. Taková míra nápadité, nikým neřízené solidárnosti v německých poměrech neměla a nemá obdoby. Na tyto věci není možné zapomínat. Jsou jakousi mravní kompasovou střelkou naší současnosti i budoucnosti. Doufejme společné opravdu evropské budoucnosti. ()
Galerie (1)
Photo © ARD Degeto
Reklama