Psí srdce

Zcela nesmyslný, chaotický film slepený z části ze záběrů psa, které jsou však nudné. Podobně je tomu i u prokládaných záběrů ohledně prolamování do soukromí. Komentář k záběrům střídají neuspořádané vzpomínky ze života. Celý film postrádá i jen náznak souvislejšího děje, jeho vyznění je naprosto nejasné a mnohé záběry jsou nesnesitelné. Celkově se jedná o nepříjemný zážitek. (03.03.2017)

Krátká verze: Má-li pro mě Psí srdce nějaký příběh, je to příběh o lovu na myšlenky a vzpomínky, vyprávěný lehce poťouchlou indiánskou babkou-šamankou. Dlouhá verze: Laurie dělá vlastně to, co dělala vždycky – ze střípků reality, útržků konverzací, zvuků, vtípků a tentokrát taky vizuálních vjemů (záběry kamer od staré rodinné „osmičky“ přes ty bezpečnostní na letištích až po GoPro na psím obojku, textury z Goyi, vlastní malby i rozpohybované kresby, problikávající kusy vět na černém pozadí…), skládá ne obraz světa, ale obraz odrazu světa v mysli. Vrství je, opakuje, pootáčí, staví do nových souvislostí a její vnitřní hlas u toho nezavře pusu (takže při sledování Psího srdce s titulky dá hodně práce uvnímat verbální i nonverbální rovinu): mluví o svém psovi, o smrti, o buddhismu, o politice, technice, o vztahu k matce, o dějinách umění, tu ocituje notoricky známý Wittgensteinův výrok, tam odvypráví nemocniční historku z dětství. Nemůžu nikomu slíbit, že se u toho nebude kousat nudou, můžu jen říct, že mně se hodinu a čtvrt tajil dech – podobně jako kdysi u nekonečného opakování smyčcového motivu v Born, never asked nebo při pohledu na drobnou ženskou postavu napodobující pohyby obrovitého Radaru. Když se úvodní sen zlomí do „cítila jsem se provinile, protože jsem to vlastně celé naaranžovala,“ slyším v tom ještě mnohem naléhavější vyjádření téhož pocitu jako v někdejším Are you talking to me, or are you just practicing for one of those performances of yours? Když se z pochmurné přednášky o sledování občanů USA najednou uhne do: „Poslední lidi, o jejichž životě se vedly tak podrobné záznamy, byli egyptští faraoni – a taky si na to stavěli obrovské baráky v poušti,“ uchechtnu se, ale zároveň dostanu závrať. Snad nějaká společná vlna, rezonance celé té změti s tím, jak funguje moje vlastní hlava, z nevědomí tahané asociace, nevím. Kdybych na to měl koukat jako na politický manifest nebo naivně dojímací příběh o pejskovi jedné bláznivé ženské nebo na to jít jinak přes racionálno, budu na tom asi podobně jako Marigold. — Živý výstup po premiéře v Arše spíš zklamal, takové roztěkané kavárenské klábosení u diáků a rozmělňování dříve slyšeného (sebereference k Laurie patří, ale tady to byl místy už spíš sebevýprodej) s neustálým koukáním na hodinky, z besedování zbyla jedna otázka a odpověď meandrující svým vlastním korytem a opakující to, co jsme si všichni den předtím přečetli na webu. Škoda. (31.08.2016)

Nemám rád asociační filmy, protože i když v sobě mají myšlenku - nebo ji mít mohou - to, jak jsou podány, mi prostě vadí natolik, že ze samotného filmu vlastně nemám žádný pořádný zážitek, protože mě nebaví jej sledovat. Navíc si nejsem jistý, jestli tady vlastně nejsou ty asociace trochu samoúčelné. Minimálně místy vyznívají divně. (02.04.2017)

Ta wtf scéna na začátku jako by varovala "diváku, tohle nebude normální film, dobře si rozmysli, jestli se na to chceš dívat", a ono jo. K žádným úchylárnám nedojde, i když ten styl, jakým je tenhle film natočen, bude hodně lidí nudit a otravovat. Jenže mě překvapivě většinu svého času bavil a připadal mi i celkem zajímavý. Celé to je o smiřování se se smrtí, který tady Andreson popisuje hlavně u svého psa. Občas to míchá dost témat najednou, třeba zážitky psa Andresonové a 11.září 2001, ale překvapivě tak, že to do sebe nějak tématicky zapadlo. Na mě osobně je ten film moc buddhistický (a já mu moc neholduji) a na konci už nudný, ale něco do sebe rozhodně má a celkem se mi i líbil. Silné 3* (05.10.2019)

To je tak, keď si niekto povie, že ide vypustiť zo seba všetky myšlienky a pocity a šupne ich na filmové plátno. Ono to môže dopadnúť super alebo z toho môže byť poriadna fraška. Tento snímok je niečo medzi tým, nakoľko osobne som nie veľmi pochopil pointu celého príbehu a prišlo mi to neskutočne nesúrodé. Na druhej strane ale klobúk dole pred autorkou, ktorá do toho vniesla vlastné myšlienky, vlastnú hudbu a vlastné animácie. Mňa to teda celkovo moc nezaujalo, ale holt, určite sa nájdu taký, ktorý to budú mať za cool vec. 45 % (25.01.2018)