Prosba

Na první pohled působí Prosba jako báje z neurčitého dávnověku, ale při bližším seznámení se s kontextem zjistíme, že je překvapivě velmi realistická. Dva hlavní příběhy filmu vycházejí z lyrickoepických básní Važy Pšavely Aluda Ketelauri a Hostitel a host, obě byly přeložené do češtiny v knížce Pojídač hadů (Odeon, 1982). Važa Pšavela (pseudonym znamenající Junák Pšavský) sice do svých básní vkomponoval mnohé mytologické a lidové motivy, nicméně život na Kavkaze na konci 19. století ztvárnil víceméně realisticky. Velice odlehlá horská oblast Chevsuretie (a nedaleké Pšavsko) leží až u gruzínské hranice s Čečenskem a v zimě je po zemi dodnes zcela nedostupná. Civilizace sem v průběhu staletí pronikala jen velmi pomalu, takže ještě ve 20. století tu Chevsurové žili prakticky podobně jako v Abuladzeho filmu, chodili v kroužkových zbrojích a pestrých kostýmech a platila tu dávná rodová pravidla včetně krevní msty. (Viz také třeba trochu romantizující román Bílý límeček Micheila Džavachišviliho). Věžové město-pevnost Šatili (v první povídce filmu) obývali Chevsurové až do 50. let a i dnes vypadá skutečně tak jako ve filmu. Kistové z druhé povídky jsou v gruzínštině vlastně Inguši a jejich filmové město je dodnes rovněž zachovalý ingušský aul Erzi. (03.08.2012)

Složitá symbolika, provázející a vymezující trilogii boje DOBRA a ZLA, se tu, ve svém prvním díle, mění ve velkou obrazovou černobílou báseň, z níž, přestože se jedná o látku z velmi pokročilého předminulého století, vystupují postavy-mýty-héroové. Je zřejmé, odkud se brala mimořádná odolnost a síla kavkazských horalů, houževnatě vzdorujících perské, turecké či ruské nebo naopak arabské expanzi, odkud koření odolnost a původnost tamějších autokefálních církví a na ní vázané hluboké, původní kultury. Prvky eposu, filmové epopeje, které krystalují v POKÁNÍ, jež je zřejmě syntézou Abuladzeho básnické inventury gruzínské identity ve všech patrech jejího společenského bytí, již tady naznačují, že se jedná o nevšední dílo. O kvalitu klasickou, skutečně nadčasovou. (07.06.2010)

Nad kamennou kavkazskou strohostí v Abuladzeho podání se tají dech. Pokud však jde o příběh a o poselství, sám nevím, kolik se mi toho přes kulturní bariéru podařilo beze ztráty přenést. Vzal jsem si pro sebe z filmu především vykřičník týkající se náboženství. To je tu totiž – ať už v podobě křesťanské či islámské – představeno jako zdegenerovaná síla střežící odvěké kmenové tradice včetně krevní msty, síla, která jedince stavícího se ve jménu vyšší mravnosti proti ní nemilosrdně žene do vyhnanství nebo na smrt. Kristus dobře věděl, proč varuje před chybně uchopenou „tradicí Otců“. Pod vznešeným jménem podání předků se může předávat zafixovaná nenávist, xenofobie, elitářství nebo nacionalismus. (22.03.2012)

Všiml si někdo, že je to o věčném boji Dobra se Zlem? Ale vážně, tento film náročného diváka neoslní složitostí vyřčených myšlenek, ale tím, jak je dokáže divákovi zprostředkovat - výjimečným splynutím obsahu a formy. Tedy něčím, co je u uměleckého díla jedna z největších předností. Fotogenická a pro středoevropana neskutečná krajina skýtá pro tento účel ideální materiál: horští velikáni a hrdé skalní štíty jako protějšky neméně hrdých héroů, kolem nichž se točí obě povídky, čistota a horské slunce jako zrcadlo neposkvrněné Panny, drsný, ale skutečný a čestný život horalů oproti malichernosti a marnivosti lidí z rovin pod nimi. Do toho skvělá hra kontrastů černobílé kamery - ďábel balancující na hraně temnoty a denního světla, scéna pohřbu, kde postavy plasticky vystupují ze všeobjímající tmy a dávají tak vzpomenout na vzácnost a krátkost života. (16.10.2013)

Těžkotonážní, temné, prostě ale krásně natočené. Skvělá vizuální stránka - takhle k dokonalosti dovedená černobílá kamera se přeci jen tak často nevídá... Abuladze zatím jen naťukává motivy rozvinuté v pozdějších filmech, ale jeden je už tady dotažen k vrcholu, který se vyrovná síle podobné scény ze "Stromu přání" - Jen lidé sami jsou tak slepí, že vraždí své vlastní anděly.... (30.11.2012)