Když chlapec potká dívku

LFŠ 2009 Prvni díl volné trilogie o setkání chlapce a dívky je debutem nejzajímavějšího z režisérů "cinéma du look" - Leose Caraxe, který z "reklamní poetiky" neobarokních tvůrců přešel k "estetice ošklivosti". Přestože francouzské neobarokní snímky 80. a 90. let se vyznačovaly tím, že nebyly v ničem podobné těm francouzské nové vlny, KDYŽ CHLAPEC POTKÁ DÍVKU navazuje na odkaz Truffauta a Godarda: hrdina Alex Oscar, alter-ego režiséra, "prožívá" milostná vzplanutí a v dalších částech - ZLÁ KREV a MILENCI Z PONT-NEUF - sledujeme jeho stárnutí a osudy, jako tomu bylo u Truffauta v doneilovské pentalogii; začíná žánrovou vějičkou (trestný čin), aby dal vzniknout až existenciálnímu dramatu, ve kterém se rozevírají časové rámce (celý večírek) a odkazuje se na jiné filmy a filmaře, jako tomu bylo u Godarda. Okolní průměrná až vyloženě negativní hodnocení jsou dána festivalovou projekcí a necitlivými jedinci, kteří svou neschopnost naladit se považují za zápor filmu, protože byl dle nich nudný. Představte si kombinaci NIKDO MNE NEMÁ RÁD a U KOCE S DECHEM - a rozhodněte se sami, jestli do něčeho takového chcete jít. Pro mě osobně jeden z vrcholů "filmovky". 10/10 (25.07.2009)

Debutující verše třiadvacetiletého Leose Caraxe. Někdo jej srovnával s Rimbaudem, pro další je on a tajemný Denis Lavant jedna alter ego postava, natolik poutavá, subjektivní a niterná, navíc v kouzelném snovém obalu tentokrát černobílých kompozic a náladových tahů štětců a strun srdečních barev, tónů, pocitů a myšlenek, vzpomínek a obrazců z dětství a buřičské ztracenosti jednoho mladíka v jedné životní etapě. Carax poprvé. Oblíbenec. (26.07.2009)

Poprvé viděno v roce 2009, podruhé až v roce 2022. Velké plátno na filmovce udělalo své, proto bych v domácím prostředí správně měla o hvězdičku ubrat. Z úcty k režisérovi a s ohledem na pohlcující vizuální estetiku filmu (celé černobílé provedení - inspirace filmem noir, šerosvit, světelné kontrasty, snová a noční stylizace) tak ale neučiním. Film jako takový má totiž pořád kouzelné momenty - tanec Mireille na podlaze, která připomíná hvězdnou oblohu, punková vsuvka, procházka Alexe za poslechu Bowieho (pro něj až netypicky naivně romantické) písničky. Navíc ty velké smutné oči Mireille Perrier. A závěr byl silný...Caraxův osobitý styl se již rýsuje, ale naplno se jeho pojetí tzv. "cinema du look" projeví až ve Zlé krvi, která asi stále zůstává mým nejoblíbenějším dílem tohoto režiséra. Zde může ještě trochu připomínat některé filmy francouzské nové vlny - napadá mě U konce s dechem, Alphaville. (26.09.2022)

A tak se nám Leosek s Deniskem sjeli kvalitním matrošem a natočili hodně "osobitou" romanci. Caraxova velmi předčasná tvůrčí ejakulace. Bez formy, pouhý slepenec podivných a fakt divně zahraných scén. O dokonalosti vizuálu bych se Snorlax polemizoval, ovšem oči mám a několik vydařených vizuálních záblesků jsem spatřil. A pornografická (nikoliv erotická) scéna je dost mimo. Ovšem v osobitém snímku čtyřiadvacetiletého sebestředného tvůrce se to dá tolerovat. Ještě štěstí, že jsem tento prvotní "filmový experiment" z tvorby Caraxe neviděl jako první, jelikož bych se velmi pravděpodobně k dalším a mnohem kvalitnějším kouskům nedostal. Uff... (28.05.2015)

To Lavantovo kostkované sako bych chtěl. I když je možné, že vypadá tak dobře jenom na černobílém filmu :). Samotný film není úplně špičkový a dechberoucí, celkově je to spíše lehký nadprůměr, ale přesto je tam mnoho hezkých detailů a scének + minimálně dva záběry z ranku téměř geniálních. http://1.bp.blogspot.com/-7nVZXaz-eM8/UBG3vgbrOtI/AAAAAAAACbs/p8q8TwBdx7w/s400/BoyMeetsGirl3.jpg a http://25.media.tumblr.com/tumblr_megkabRAUj1qzpdnho1_r1_1280.png (12.07.2013)