Sbohem, má konkubíno

Krátce řečeno: Tygr a drak bez kung-fu. Obšírněji řečeno: Nevyčerpatelný roh hojnosti božské kozy Amalthey vydal epos s nepřebernými scénami intertextuálními (které kladou nárok na znalost kulturního zázemí Číny) i soběstačnými (které tento nárok nekladou). Stylistická poznámka: U obrazu pracuje film obecně tak, že Vám nejprve ukáže dívající se postavu, a poté objekt, který postava sleduje. U zvuku je tomu obráceně, princip je založen na přechodu od zdroje zvuku k naslouchajícímu. V Sbohem, má konkubíno je řada zacyklených dvou-záběrů, kde je výše uvedené spojeno: 1. záběr - postava kamsi hledí a vyluzuje zvuky, nejčastěji jde o herce Opery a 2. záběr - sledovaný předmět je ve skutečnosti divák, který zároveň naslouchá a rovněž na cosi hledí, konrétně na herce, čímž se vracíme zpět k prvnímu záběru. Zvuk tudíž napomáhá k tomu, abychom se odtrhli od zdroje (herec) k naslouchajícímu (divák), a tím pádem si film vytváří motivaci k tomu, aby sledoval i nezáživné a „zbytečné" publikum. (11.11.2008)

Zpočátku jsme se obávala délky snímku, kratší vyprávění by však pozbylo na celistvosti, kterou vytváří líčení vývoje osudového vztahu dvou tanečníků na pozadí politického dění 20.století. Divák je okamžitě vtáhnut do syrovosti výchovného zařízení mladých operních pěvců, do stylu líčení a masek v čínské opeře....Oceňuji také, jak veškeré války, revoluce na pozadí jsou pojmuty divadelně. A jak poznám, že film nebyl příliš rozvláčný? Když scény na konci gradují a to se stalo. Úplně mi mrazilo po těle, stačilo k tomu několik pohledů především Leslieho Cheunga, jehož herecké umění tímto doceňuji. (29.09.2013)

Velmi intenzívní snímek, u kterého by vás nenapadlo, že bude jedním z nejlepších propojení osobního, lidského dramatu, spolu s dramatem společenským. Ale právě to se od něj dočkáte, a k tomu ještě máte navíc velmi silné scény, které jsou schopny se vám nadlouho vrýt do paměti. Snímek, který vás nenechá vydechnout. (02.03.2016)

(KDV) Páté generaci filmařů bývá často vytýkáno, že Čínu ukazují vášnivou a krutou, tj. takovou, jakou si ji představují na Západě. Mezinárodně ceněný film SBOHEM, MÁ KONKUBÍNO, ve kterém je zmapován politický a kulturní vývoj Číny za víc jak půl století (1920 – 1977), se k takové kritice přímo nabízí. Výtky ohledně exploatování hereckého prostředí a hybných dějinných událostí sice jsou nasnadě, ale opomíjelo by se tím, že všechna divadelní – až operetní – opulentnost je promyšlena propojena s tématem, které je věrné zásadám Páté generace – kritickému pohledu na čínské tradice. Pekingská opera není vylíčena jenom jako místo tvrdé dřiny, kde budoucí herce „trénují“ nebezpeční násilníci, ale zároveň je ztvárňování ženských postav mužskými herci spojeno (implicitně i explicitně) s homosexualitou. Rozpad tradičních čínských hodnot vede ke krizi identity, která má zdrcující následky. Nabízí se tak SBOHEM, MÁ KONKUBÍNO chápat jako queer film, který přepracovává historii queer prizmatem. Nepřekvapí tak, že Jackie Chan, ačkoliv sám herec s výchovou v Pekingské opeře, odmítnul hlavní roli z důvodu možného narušení svého chlapského image. (18.05.2011)

Uf. Tohle byl tedy nášup. Příběh herce, který se zžil se svou rolí. Kulturně-historický exkurz nedávnou historií Číny, aneb od teroru kulturního despoty, po teror kulturní revoluce. Příběh luxusní prostitutky s nejryzejším charakterem. Příběh sobecky sebestředného majetnického homosexuála se sklony k hysterii (prostě ta nejnepříjemnější a nejnesympatičtější verze gay charakteru - zajímavé na tom je, že je to hlavní postava). Tohle všechno tenhle film poskytne, a ještě mnohem více, v zajímavě pojaté formě vyprávění, s úžasným hudebním doprovodem. Tohle není přímočarý jednoznačný příběh, tohle je mnohovrstevnatý epos, který mě převálcoval jako parní válec. Opravdu kulturní zážitek. Tu operu bych chtěl vidět celou. Jen kdyby to sakra nebylo tak dlouhé. (10.01.2015)