Před deštěm

Rád si Před deštěm někdy pustím znovu, abych se přesvědčil o jeho (ne)kvalitě, ale ve finále z něj mám poměrně průměrný pocit. Fajn je rozdělění děje do tři propojených povídek, nesmírně super je jejich časová souslednost - druhá musí logicky následovat po první, třetí po druhé a zároveň první po třetí. S odstupem si však vskutku odnáším pouhý "evropská válečná filmová klasika" pocit... 70% (27.12.2020)

Meditace o kruhu násilí, který se zdánlivě uzavírá, ve skutečnosti však „není kulatý“ (otázkou zůstává co je pravda a co má smysl). Tři, důmyslně se prolínající, příběhy. Válka na makedonském venkově a její zhoubná projekce v Londýně. Motiv deště – symbol očisty, odpuštění a smíření. Brutální scény rámující každý ze tří příběhů – zastřelení dívky, snoubence v londýnské restauraci, válečného reportéra. Slova (mnichův slib mlčení), tváře (znetvořené), fotografie. (15.11.2005)

Nic ve zlým, ale já jsem film moc nepochopila. Nepochopila jsem chování většiny postav (až na ty vedlejší). A že je válka většinou záležitost psychopatů, kterým dají do ruky zbraň, není nic nového. Ale první část s vykreslením začínající lásky s jazykovou bariérou a hlavně zabíraná příroda-to bylo moc pěkné. (03.12.2012)

Je těžké uvěřit a pochopit že i dnes, nedaleko naší země na Balkáně je základní starostí mnoha etnických a náboženských kultur, kteří se hlásí k různým náboženstvím, nenávist a nesnášenlivost, iniciátoři všeho zlého, jako by morálně otupěli, jejich krédo buď víra, nebo zkáza, „ Před deštěm“ není běžný filmem. Je to především příběh lidí těžce zápasící o svou existenci a o tragice Balkánu. Komplex všech povídek je velmi dobře zakomponovaný. Výjimečný a velice lidský film vypovídající o hrůzách střetů v Makedonii… (09.09.2007)

Pulp Fiction nebyl jediný film, který si v devadesátém čtvrtém pohrával s časovou posloupností děje. Tady je navíc čas ohnutý, protažený skrz sebe sama, obrácený naruby a pak teprve zase napojený, takže jeho tok ztrácí směr, hoďte do něj kámen a kruhy se vám vrátí nejen zepředu, ale i zezadu a shora (viz též Kleinova lahev). To uspořádání mě tehdy i dnes fascinovalo víc než příběh samotný; dodává ještě větší váhu a osudovost všemu tomu absurdnímu řádění smrti (vratce vyvážené jedním těhotenstvím a jednou scénou ovčího porodu) v kontrastujících prostředích pravoslavného kláštera, londýnských kaváren a prostých domečků na albánsko-makedonské hranici. ****1/2 (08.12.2015)