Jednorozený

Pojďte a poslyšte básně vraždících zrůd putujících světem. Begotten. Zplozenci. Co všechno ten název obsahuje... Temná, hnusná, nechutná, krvavá a morbidní filmová báseň. To označení filmová báseň berte s reservou. Poesie, kterou v tomhle filmu najdete, je trochu jiná. Je to poesie sebepoškozování, poesie krve. Kastrace. Hnití. Poesie rozbodaného těla a krvavých skvrn na stěnách ve fascinující rozmazané černobílé, doprovázené cikádami a kapáním vody. Poesie stínů. Poesie žízně, uhašené vlastní krví. Poesie bezvýchodnosti. Poesie utopení. Poesie odrazů ve vodě. Poesie skrvn, rozpitých skvrn, pohozených těl ve křoví, odlesků v oblacích. Poesie okusování tlejících těl. Poesie posledního, lačného nádechu před smrtí. Poesie kouře, poesie nahrbených, kulhavých malomocných, putujících se zvonci a v hadrech pochmurnou, skalnatou krajinou, poesie spálená sluncem. Poesie nahého, hnijícího těla v křeči. Poesie těl přivázaných ke skále. Poesie tváří bez kůže, tříštěných postavami v kápích. Poesie hodování na hnijícím těle. Poesie spoutaných - ne těch, kteří jsou spoutáni pouty, ale těch, kteří jsou spoutáni světem. Poesie ohně z lidských kostí, poesie kalné vody, která se stává hrobem i popravištěm, poesie temných bytostí, vynořujících se na obzoru. Poesie rukou, které se mění v pavouky. Poesie utopených v plamenech, v kouři z lidských těl, z mraků nad sluncem. Poesie upálených ve vodě. Poesie vychrtlých a zubožených těl, jež v křeči čekají na slunce. Poesie rdoušených zrůd vlečených na své oprátce jako pes na vodítku. Poesie lesa holých kmenů stromů, bez listí, bez větví, bez minulosti i budoucnosti. Poesie krvavé oběti kamenům. Poesie ženského těla, rozřezávaného na hromadě větví. Poesie, nad kterou samo nebe zavírá oči. Poesie obrovského pavouka, který pohlcuje svět. Poesie znásilnění. Poesie bezmoci. Poesie bradavek žraných hmyzem. Poesie lebek zašlapaných v bažině. Poesie ubohých, plazících se bytostí, které se domnívají, že jsou člověkem. Poezie tváří pod kápí, které nikdo nechce odklopit. Poesie těl utloukaných Thorovým kladivem. Poesie pohřbívaných krys. Poesie, která přes takzvaně béčková témata ani na tisícinu vteřiny nepřestává být poesií. Poesie těch nejtemnějších a nejdepresivnějších archetypů, jaké skrývá ono obrovské a nebezpečné moře lidského podvědomí, které z něj občas jako hydry vyplují útočit na naše sny, dělajíce z nich ty nejhorší noční můry. O některých obrazech jsem raději ani já nechtěl uvažovat, co vlastně znamenají. Každý obraz, každý detail je mnohotvárný a může být interpretován tisíci způsoby. Ale já jej nechci interpretovat. Tenhle film chci rozhodně vidět ještě několikrát, abych ho mohl do posledního detailu pochopit a přemýšlet o něm. Vlastně ne abych ho MOHL pochopit, ale abych se ho ODVÁŽIL pochopit. Ale opravdu bych v něm nechtěl žít. Tohle je jeden z těch filmů, které jsem hledal, a kdybych je nenašel, tak bych je asi chtěl natočit. Jeden z těch jedinečných filmů. Vzdáleně podobný je snad jen Tsukamotův Tetsuo (a podobně si většina lidí před shlédnutím představuje Mazací hlavu, která zdaleka tak ujetá není), ale Begotten je mnohem krutější. Jeden z těch filmů, které nemají daleko k dokonalosti. Mýtus krutosti. Všimněte si titulků a jmen postav. Bůh zabíjející sám sebe. Matka země. Syn země jako maso na kostech. Ostatní bytosti. Hudba není hudba, jsou to zvuky. Mezi těmito tvory se odehrávají krutosti, poetické krutosti, které zobrazuje film. Filmová báseň v nejvyšším slova smyslu. Slova nemůžete otevřít a ukázat nejtemnější hlubiny rubu lidské duše. Film ano. Film může, musí být a je explicitnější. Krutější. Každá slova by v případě tohoto filmu byla zjemňováním. A všechno do sebe zapadá. Všichni jsme zplozenci. Všichni jsme zrůdy. Díky, pane Merhige. Díky, Zplozenci. (14.11.2009) (méně) (více)