Šepoty a výkřiky

Totální depka, která na mě působila děsivě pozitivním dojmem. Geniální je všechno (vypíchnul bych způsob umírání Agnes, žádná důstojnost - pomalá a klidná smrt s úsměvem na tváři (jak jsme ve filmu běžně zvyklí), ale odporná, nechutná a zrůdná), snad kromě některých malých detailů v hereckém projevu. Poprvé se mi po dosledování Bergmanova snímku stalo, že jsem toužil od něj vidět hned naráz spoustu dalších. Škoda, že se vícekrát ve svých filmech nerozhodl pro poněkud nabitější program, zde se to sice hodilo, ale je to jedna z věcí, co mi na filmech tohohle předčasně zemřelého švédského metuzaléma vadí. (26.01.2007)

Tak tohle mě nějak minulo...z umirájící ženy s chrotpícím záchvatem mi zrovna do zpěvu nebylo. Život obou sester mi přišel o ničem, pomalu na odstřel. Ke služce se nemusím vyjadřovat, ty to mělz těžké v té době skoro vždycky. Moc dobrý pocit jsem neměl, a to jak po stránce psychické (což je asi v pořádku, to bylo jistě cílem), po stránce fyzické (bolela mě hlava), tak po stránce dojmové (to už moc v pořádku nebude, nebyl to můj šálek kávy). Zkrátka nevidím důvod proč bych se na to měl ještě někdy podívat. (24.08.2007)

Obsah včetně závěru: Na rodinném statku umírá bolestivě jedna ze tří sester. Ostatní dvě spolu se služkou (milenkou?) Annou se u ní střídají. Krásné obrazy (Oskar za kameru) zasazené do červeně se dotýkají hlubin duše. Vzpomínky všech. Sestry tam mají své manžele. Blonďatá bezprostřední sestra, maminčin miláček, svádí lékaře. Černovlasé sestře vadí dotyky, pořeže se na vagině a ukáže se tak manželovi. Dovolí po projevech nenávisti sestře, aby se jí dotýkala. Nakonec, ale zjistí, že co pro ni bylo tak hluboké, je pro její sestru jen povrchní každodennost. Závěr vzpomínka zemřelé – všechny jdou po zahradě, najdou houpačku z dětství, Anna je houpe, velký pocit naplněnosti, štěstí a vděčnosti životu. (04.12.2008)

Bergman a nuda? Nerozumiem. Nuda preto, že sú tam dlhé scény? Zlaté časy starého dobrého euro filmu, keď nedostižným kvalitatívnym vrcholom ešte nebola reklama na Kinder Bueno (strih po 1 alebo 2 sekundách)! Alebo nuda preto, že autora priťahujú tak šialene triviálne témy? Tie sa ale týkajú každého z nás. Alebo preto, že slovutný pán režisér volí neprimerané prostriedky na zvládnutie látky? Extrémne citové prežitky kombinuje s divadelne chutiacim minimalizmom, čo mi pripadá celkom zmysluplné a v konečnom výraze mimoriadne strhujúce. Obdobnú kvalitu v rámci spracovávanej tematiky dosiahol snáď jedine Nór Edvard Munch (viaceré obrazy na tému pozostalých v tiesnivom interiéri so zosnulým, najmä obraz s malým dievčatkom a mŕtvou matkou). Keď už som pri severskej maľbe, niektoré interiéry zarážajúco pripomínajú zlovestné (alebo snáď hrobovo pokojné či mrtvolne tiché?) komnaty, aké maľoval Dán Wilhelm Hammershoi. Bergman nie je hysterický. Dobre si uvedomuje, že komorné spracovanie emocionálne jednoznačného sujetu si vyžaduje primerane agresívnu stratégiu (to aby prebudil všetkých šťastne zombifikujúcich neo-biedermeierovských spoluobčanov). Harriet Anderssonová reve z plných pľúc tak strašne ako Diora Baird z "Texaského masakru: Počiatok". Prekáža porovnanie s tzv. subkultúrou? Ale veď Bergman sám vedome narába (možno v neuvedomelej nadväznosti na severský magický realizmus - Gosta Berling od Selmy Lagerlofovej) s hororom - nie s prvkami hororu, s hororom. Sinavá mŕtvola sa zúfalo dožaduje kúska lásky (Ingrid Thulin: "Ale veď sa už rozkladá!"). To je tak obludné a dojímavé zároveň, že v divákovi pulzujú emócie všetkými smermi. A vracajú sa okysličené. Dokonalá transfúzia. Pán Bergman nehysterčí, proste si len robí svoju prácu. Ako najlepšie vie. Škoda len, že ľudia s obľubou zvyknú nepočúvať nielen šepoty, ale i výkriky a artikulujú bez toho, aby niečo povedali. Ibsen, Čechov a možno i Romero :-) by dali 5. (03.07.2008)

Šepoty a výkřiky je agresivní film. Působí rušivě nejen po stránce dialogové, vztahů mezi postavami, ale i po stránce vizuální. Výrazná stylizace dekorací a kostýmů navozuje atmosféru divadelního prostředí. To umocňuje pocit omezenosti prostoru, v němž se hrdniky pohybují. Prostoru jak fyzického, tak psychického - vězení, ze kterého se nedá uniknout. Jsou uzavřeny ve vlastní mysli, nikdo jiný do ní nemá přístup. Pokusy o vzájemné se sblížení však k ještě větší uzavřenosti. Strohost, samota prostředí se hrdinkám odráží v duši - stejně tak se jicjich nitro odráží na prostředí. Film má atmosféru ruských realistů v čele s Čechovem, odkazuje i na severskou, Ibsenovskou duši. Po formální stránce jsou Šepoty a výkřiky snad nejvypiplanějším Bergmanovým dílem (ač ohromnou zásluhu na tom má i kameraman Sven Nykvist). Obsahují precizní herecké výkony a příjemnou hudbu. Kdo se nebojí odkrýt z ženského utrpení víc, než jak se dnes (přitom mnohem naturalističtěji!) snaží Trier, nechť vstoupí do těch opuštěných, avšak emocemi tak plných míst. (08.01.2005)