Metallica & San Francisco Symphony: S&M²

Přesně o tři hvězdičky horší, než vynikající S&M 1. Nové písně nemají tak strhující energii jako ty starší a nové verze starších písniček jsou zbytečně uspěchané, aby ladily se zbytkem. Nejvíce to jde vidět na téměř odbyté Nothing Else Matters a nezvládnuté Master of Puppets, ale problémy se táhnou přes celý koncert. Orchester je ve většině případů příliš upozaděný, nebo přeřvaný. Momenty kdy se vynoří, patří k těm nejlepším. Proto mě zdaleka nevíc strhla úvodní The Ecstasy of Gold a také příjemně povědomá The Memory Remains. Naproti tomu skvělá a v minulém S&M mnou vysoce oceňovaná No Leaf Clover jenom bez zájmu prohučela a One má jen stín bývalé údernosti. Z nových skladeb mě zaujala jen stále velice slušná The Unforgiven III. V S&M 1 se symofický orchester a skupina doplňovali. Tentokrát jsem měl pocit, že spolu vedou bitvu o dominanci. Metallica ji vyhrála cca 15:5, ale ve výsledku prohráli oba. (10.10.2019)

Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Metallica to po dvaceti letech zkusila a hudebně je to ekvivalent podruhé vyluhovaného pytlíku čaje. Vodu to sice zabarvilo, ale chuť nic moc. Výběr písní do značné míry kopíruje původní koncert a nové kousky jsou těmi nejslabšími. Takhle s obrazem to tedy má větší smysl než samotné audio, na druhou stranu je vidět, že sanfranciští symfonici jsou natolik profesionálové, že dokáží naprosto ignorovat fakt, že hrají na metalovém koncertu (porovnejte třeba s Českým národním symfonickým orchestrem hrajícím na Wackenu s Dimmu Borgir). Být přímo v té hale, dám plné hodnocení, ze záznamu je to průměr (50%). (05.09.2021)

Ja som celkom spokojný. Síce tam nemuselo byť toľko skladieb ako z pôvodného S&M, ale inak tomu nie je čo vytknúť. Viacero pekných oživení - v prvom rade potešil krátky dokument ako sa to pripravovalo; čo sa muziky týka, tak James bez gitary v orchestrálnej verzii Unforgiven III, navyše veľmi precítene odspievanej; akustická verzia All Within My Hands z nenávideného Svätého hnevu, pocta Cliffovi Burtonovi v sóle na zboostrovaný kontrabas, kúsok klasickej hudby čisto s orchestrom a neskôr aj Metallicou (aj keď toto ma až tak nebavilo, ale ako spestrenie to nie je zlý nápad), za toto všetko si páni zaslúžia pochvalu. Keď k tomu pridáme parádne prevedenia peciek Confusion, Halo on Fire, Outlaw Torn (nesmierne podceňovaná skladba!), Wherever I May Roam, No Leaf Clover či staršej klasiky One, tak nám z toho vychádza veľmi solídny počin, ktorý mal ale potenciál byť ešte lepší - výberom niektorých skladieb a aj ten orchester predsa len miestami zanikal, aj keby mal hrať spolu s kapelou rovnomerne "prvé husle". Každopádne za tie peniaze to stálo a poctivé štyri hviezdičky dám mojej veľkej srdcovke veľmi rád. Snáď sa dočkáme aj vydania na Blu-Ray disku, nech máme čo (10.10.2019)

Myslím, že bohovské by to bolo až vtedy, keď by Metallica napísala a zložila nové skladby priamo pre kolaboráciu s orchestrom (ako to jedného času spravil napr. RAGE). Na tomto koncerte ma ale nadchli všetky staré skladby a hlavne je vidieť ako staršie skladby milujú aj fans v Amerike: ovácie od publika počuť pri každej zmene melódie, jednotlivé riffy sú samé o sebe ako obrovské hity, až z toho behá mráz. (07.09.2021)

Metaloví dědci se po 20 letech (ano, po DVACETI letech!) rozhodli natočit symfonický "pokračování" a já se opět klaním, protože to tzv. nemá chybu. Jo, můžeme být puntičkáři a hledat v tom nějaký srance, ale kurva... Jak je to natočený, o tom se vůbec nehodlám bavit - záběry s druhým plánem promyšlený, střih, použití "picture in picture", aby divák o něco nepřišel, absolutní profi záležitost! A teprve teď přichází to gros (čti gró). Je to naprostej svátek hudby, óda, prostě jedna velká láska k umění, tónům, nástrojům, radost z hraní, radost z každýho refrénu, kterej zpívá celá hala. Měl jsem mrazení v zádech, ta komunikace očima mezi J. Hetfieldem a dirigentem E. Outwaterem byla skvělá (bohužel M. Kamen se toho nedožil), v každým pohybu a v každým úsměvu je vidět to nadšení, pohledy plný obdivu je vidět z obou stran, vynikající moment je při For Whom The Bell Tolls, kdy hned na úvod James pozoruje xylofonisty, jak jedou těma paličkama, aby si s nima následně ťuknul pěstí na znamení obrovskýho respektu. Takových momentů je tam víc a je vidět, že každej neskutečně bavil, stejně jako se členové orchestru byli schopní odvázat a užít si tu atmosféru. Tady doporučuju rozhovor s panem dirigentem, dle jeho slov prozatímní vrchol kariéry po všech směrech a já to naprosto chápu! Navíc v průběhu koncertu narazíme na vzácný momenty (kromě nostalgie odkazující na starý dobrý S&M) - songy, který úplně běžně Metallica nehraje naživo (The Call of Kthulu, No Leaf Clover...), James bez kytary zpívající jen s orchestrem, basový sólo C. Burtona zahraný na kontrabas, All Within My Hands hraný akusticky a dokonce i ten Lars to zahrál slušně. Dvě a půl hodiny jedné výborné podívané, nekolikrát jsem měl slzy v očích. Sorry, ale ať si říká, kdo chce, co chce, nicméně takhle to má vypadat! (05.09.2021)