noriaki

Ona je mladá, romantická, ještě neotřískaná životem. On je postarší proutník, který už padesát let balí povolné holky v hotelích; chlápek kvůli kterému bylo vymyšleno slovo vošoust. Jak z toho chtěl natočit Billy Wilder romantickou komedii, ví snad jen on sám. Jeho nepopiratelné režijní umění, fantastický motiv z Tristana a Isoldy, krása Audrey Hepburn a těch pár břitkých slovních vtipů daly filmu alespoň nějakou jiskru, jenže i tak jde pravděpodobně o nejméně povedený počin obou titánů filmového průmyslu. Dal bych dal tři hvězdičky, ale ze ten křečovitý závěr musím jednu ubrat.

Na jednu stranu je to bezproblémové a přirozeně plynoucí dobrodružství sympatických postav v divotvorné krajině oživené díky umu všemi milovaného trikového mága, na tu druhou je to neuctivá adaptace, která působí spíš jako sled volných scén, než jako regulérní příběh. Začátek šedesátých let filmové sci-fi zrovna nepřál. Staré monster movie mlely z posledního a 2001 Vesmírná odysea byla ještě hodně daleko, takže budu v hodnocení vlídný. Čtyři hvězdičky totiž dám opravdu jen díky oné pohodové atmosféře.

Tím čím Finecherův Zabiják nikdy nebude a tím čím Jarmuschův Ghost Dog téměř byl, tím je Melvilleův Samuraj. Óda na samotu, na stavovskou čest a na mlčenlivé přijetí osudu. Do role se nikdo nehodil víc než Alain Delon, který toho kameným obličejem bez výrazu odehrál mnohem víc, než Michael Fassbender svým neustálým monologem. Doprovází ho pomalá, precizní režie a fantastická hudba Francouise de Roubaixe. Obtížně přijímaný závěr je vyvrcholením příběhu muže, který si uzavřené smlouvy cení víc, než vlastního života.

Původním - a vůbec ne hloupým záměrem série bylo přitáhnout do jednoho filmu partu legendárních herců, kteří by se v devadesátkách nikdy sejít nemohli. Jednička to nakousla, dvojka dotáhla kam to šlo a trojka to ještě dojela na volnoběh. Ve čtyřce je z legend je Stallone - pár minut, Lundgren, od kterého se moc akce čekat nedá a to je všechno. Statham a Tony Jaa jsou už nová generace a zbytek je vyškrabování dna hrnce. Hlavní lákadlo je tedy akce, která je díky solidní kameře alespoň přehledná a dynamická, když už ne nápaditá nebo omračující. Na dnešní špičku nebo alespoň solidní průměr se nechytá ani omylem. Jednotlivým dílům série jsem dal pět hvězdiček, čtyři, tři a dvě. Pevně doufám, že už další nebudou, protože jestli by kvalitativní posun zachoval nastavený trend, tak bych zřejmě využil celou stupnici.

Označit to za nejhorší pokračování všech dob, a ještě v týdnu ve kterém šly do kin Čelisti 3, je mírně řečeno hloupost. Staying Alive se od výborného a nedoceněného Saturday Night Fever nevyhnul propadu ve kvalitě, ale žádná tragédie nenastala. Skvělá hudba tu pořád je, psychologické momenty nevymizely a John Travolta mezitím herecky dost vyrostl. Dokonce i ten milostný trojúhelník je poctivě odžitý, i když především v kamerových prostřizích na kyselé obličeje žárlících zúčastněných. To pravé dno Stalloneho scenáristické a režijní kariéry přišlo až o rok později v Kočičím zlatu.

Sindibád je tu největší sympaťák a dostal k ruce nejkrásnější ženu z celé volné trilogie, ale to je z kladů skoro všechno. Třetí díl má příliš pomalé tempo a nesoudnou stopáž, takže na něm jdou slabý scénář a nijak zvlášť povedené herecké výkony vidět až příliš zřetelně. Pár zajímavých atrakcí a pohádková atmosféra to úplně nezachraňuje, protože i když je obojí přítomné hlavně ve druhé půli, ta první je zábavnější - jen z toho prostého důvodu, že film ještě nezačal nudit.

Možná jsem k tomuhle filmu musel dospět. Když jsem ho před téměř patnácti lety viděl poprvé, tak mě zklamal přímočarý děj a nepřikrášlený syrový realismus. Dnes už obojí dokážu ocenit, protože tohle je ryzí lahůdka. Zápletka příliš rafinovanosti nepobrala, ale právě v tom je její síla. Tenhle příběh působí, jako by se někde mohl odehrát. Stačilo by k tomu pár odhodlaných chlapů, dvě skupiny s protichůdnými zájmy a vybraný cíl. Pravá síla filmu ovšem leží v postavách které jsou skvěle napsané a ještě lépe obsazené - od nezodpovědného amatéra Seana Beana, přes věrného Jeana Rena, až po opatrného profesionála De Nira.

Siréna, věčná píseň Anděla. Nikdy nevíte, kdo se s ní řítí. Jestli je to policie protože dýler drog pobodal konkurenci, nebo hasiči protože štětka hodila špatně típlé žváro do koše, nebo sanitka, protože to feťák přehnal s dnešní mňamkou. Jestli měl film vystihnout pocity kterými na mě tohle přeplněné mraveniště zpruzelých kolemjdoucích a zdevastovaných trosek lidstva působí, tak uspěl, protože mě pravidelně vytáčel. Nějakou krásu, výpověď nebo hlubší zážitek jsem si z něho ale nevzal - a pochybuju, že to tam vůbec je.

Galactica konečně dorazila na Zemi, třicet let kolem ní kroužila aby zemřely známé postavy a z dětí vyrostli dospělí a pak začala s opatrnými průzkumy. Pochopitelně v utajení, aby nevzbudila poprask. Což znamená, že si výsadek vzal létající motorky, sem tam omylem vyloupil banku a neustále kolem sebe mával laserovou pistolí. Příval blbostí ve scénáři je nekonečný. Flotila závisí na radách přemoudřelého zmutovaného dítěte které si říká Doktor Zet, jemuž Adama nábožně naslouchá. Země je prý jediná obyvatelná planeta v celém vesmíru, kolonisté z Galacticy pochází ze světa s vyšší gravitací, takže na Zemi skákají deset metrů vysoko a mají ukrutnou sílu. Když náhodně přistanou Cyloni, tak se trefí zrovna na Halloween, takže si jich nikdo nevšimne, obyčejné krátkovlnné rádio má dosah až do vedlejší galaxie - ale jen když je dobré počasí. Tohle je prostě fraška na všech úrovních a ten kdo tohle vymyslel, nemohl být při smyslech. Není divu že byl seriál promptně ukončen a fanoušci si usnesli, že se tohle zvěrstvo "nepočítá".

Na to že je Souboj Titánů o 18 let mladší než Jáson a Argonauti, tak to na něm nejde vůbec poznat. Efekty jsou podobně roztomile šedesátkové a scénář také působí jako relikt z doby vrcholné slávy žánru sword and sandal. Herci se s nastavenou laťkou spokojili. Ti nejslavnější byli fikaně obsazení do rolí bohů - čímž nedostali moc prostoru zazářit. Hlavních postav se pak ujali začátečníci, kteří už svůj stín nikdy nepřekročili. Největší dojem tak udělala čarokrásná tvář Judi Bowker. Přidejte zprzněnou řeckou báji, z níž ve filmů zůstalo jen pár motivů - a zbytek si scenárista vycucal z prstu, nebo zbastil se vším možným, svěřte to stěží průměrnému režisérovi, a máte recept na katastrofu. Bůhví proč z toho všeho vznikla nestárnoucí klasika. Občas se to zkrátka stane.