Spirits in the Forest - život s Depeche Mode

Ano, i já to mám tak. Jednotlivá období mého života se dají rozčlenit podle alb Depeche Mode. Takže nyní žiji v době Spirit. Ultra je vysoká škola, SOFAD střední. Exciter je vojna a SOTU se mísilo s pláčem mého prvního syna.... A zlomový byl rok 1987. Podle vzoru před Kristem a po Kristu se můj čas dělí na dobu před DM a po DM. V roce 87 jsem slyšel Never Let Me Down Again a bylo rozhodnuto... Jen nevím proč je to prezentováno jako koncert. Je to prostě dokument o fanoušcích DM orámovaný jedním koncertem.... (21.11.2019)

O Depeche Mode a Antonovi Corbijnovi bych tu mohl plácat na dlouho. Kdo je fanoušek, zažil koncerty, vyrostl na DM, poslouchal Violator tisíckrát za sebou, nosil černý hadry (křivák), mával rukama u Never Let Me Down Again do odumření, chodil na DM Párty a Enjoy The Silence umí i pozpátku, tak ví, že Depeche Mode mají ty nejvěrnější (u)kované fanoušky ze všech kapel. (10.10.2021)

Dostal som presne to, čo som očakával. Desaťročia po 101 sme dostali opäť niečo podobné, ale predsa len trochu premyslenejšie a so zaujímavo nasnímanými zábermi z koncertu. Takže ten najsilnejší dojem z filmu bol taký, že sa nesmierne teším na koncertný záznam, dúfam že z oboch večerov. Corbijn umne prepája tematicky songy s tým, čo rozprávajú fanúšikovia, takže napríklad pri projekcii Walking in my Shoes rozpráva mladík o svojom coming oute, keď počúvame o revolúcii v Rumunsku, hoši nám hrajú Where´s the Revolution atď. Inak ma prehovory týchto šietich fanúšikov až tak nezasiahli, proste všetci DM zbožňujú, my tiež a aj preto sme išli do kina za také veľké prachy. Len nechápem, prečo tá sympatická Mongolka dostala oproti ostatným tak málo priestoru. A Just Can´t Get Enough by už chalani vážne mali nechať v ležať prepadlisku dejín, aj keď chápem, že na koncerte je to proste total guilty pleasure a veľká sranda, ale ako keby to títo päťdesiatnici nechápali. (21.11.2019)

Tímto svým počinem Anton Corbijn názorně předává poselství, že hudba lidi spojuje a dokáže měnit jejich životy. Sice mě trochu štvalo, jak vyprávění fanoušků občas necitlivě zasahovalo do záběrů z koncertů Depeche Mode v Berlíně, ale těch šest příběhů upoutalo mou pozornost natolik, že mi to ve výsledku vlastně ani nevadilo. Dokument ve mně vyvolal krásné vzpomínky na dobu, kdy jsem si i já sama na vlastní kůži užívala euforickou atmosféru, která vystoupení této ikonické kapely obvykle provází. (85%) (07.02.2022)

Ocenuji, ze skupina hraje skoro 40 let. Dokument mapuje dopad umelcu na publikum. V jejich hypnotickych synth popovych pisnich je neco posvatneho. Jejich texty se tykaji politiky, nabozenstvi, vztahu, sexuality nebo sebevyjadreni. Zdalo se mi, ze jejich zvuk elektronicky zmodernizoval, zatimco clenove skupiny dost ryzicky sesli. "Když mi bylo osm, slyšela jsem jejich písničku.  Od té  doby mají dvaadvacetiletou fanynku" říká v úvodu fanynka v Mongolsku, jejíž otec na počítači sledoval jejich koncerty a pouštěl jí je. Zamyšlení nad tím, proč na staré kapely zahraniční (Paul MacCartney apod.) i naše (výjimka je  Tři sestry)  nechodí mladí. V dokumentu je hodně písniček, ale postavy si vás do svého soukromí moc nepustí. Na koncertě Depesche mode jsem v Praze byl, ale dnes se mi zdá jejich hudba trochu out. Pravověrné černé fanoušky ale tento dokument určitě potěší. (10.10.2021)