Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Dobrodružný

Recenze (804)

plakát

Bullet Train (2022) 

Proč si kaskadéři myslí, že už by mohli i režírovat...

plakát

Physical: Sto statečných (2023) (pořad) 

Hodnocena první a druhá série 2023/2024: Výborný nápad, i když lehce dehonestovaný castingem Made in Korea. Tvůrci hlásají něco o hledání dokonalého jedince, kde nehraje roli pohlaví, věk a rasa. Mňo... 95% to jsou Asiaté, muži a mladí. Ženy tu jsou bohužel jen, aby se neřeklo - opravdu není šance konkurovat v samostatných úkolech mužům. Naopak najde se pár počátečních eliminačních úkolů, kde má 50kilová youtuberka šanci, neboť lépe a déle udrží za ruky svoji váhu, než 120kilový hromotluk. Problém pro klasického západního diváka vyvstává z rozpoznání kdo je kdo. Někdy se i těžko rozpozná žena od muže. Produkce naštěstí velmi rychle oddělí zrno od plev a výběr se zužuje na 50 a následně 20. To už evropský divák vcelku zvládá rozpoznat podle titulků (hasič, kulturista, cyklista, youtuberka), pač jména tu jsou úplně nepoužitelná. Dostáváme se k tolik diskutovanému a otřesnému pojetí trojitého (opakovacího) střihu. Tohle je bohužel asijský fenomén dramatizovat nějakou zásadnější situaci formou opakovaných záběrů, které bohužel spíš diváka matou a následně víc a víc serou. Je tu však ještě něco horšího: korejské citoslovce údivu "UOWOU", které budete nuceni slyšet tisíckrát. Vlastně oni se pořád všemu diví - jaké má kdo svaly, jak rychle něco zvládl, kam to vstoupili a co to po nich chtějí. A co je nejhorší český dabing (překlad) se rozhodl, že bude každý tento výkřik u každého soutěžícího dabovat. Takže statisticky slyšíte během 5 minut 30x slovo "PÁNI", přitom by dabingová režie mohla logicky a lidsky klidně tohle povykování nepřekládat a nebo si kontrolně pustit ukázku, že toho "páni" je tam kurevsky nelibozvučně moc. Každá ze sérií má nějakého vcelku charismatického udatného jedince, kterému fandíte a vsadit si na konkrétního svalovce nejde, protože velmi rychle zjistíte, že tady nejde o svaly, sílu, postavu, ale spíše o tu psychiku, výdrž, načasování, kondici, hbitost a klasicky i štěstí. Úkoly jsou tradičně korejsky pompézní a velkolepě scénicky pojaté a dobře rozšifrují ideální formu univerzálního nadčlověka (i výherní částka patří k těm hodně vysokým napříč reality show). Vypasení zápasníci se až na výjimky nechytají, ani typičtí siláci, kulturisti. Finalisty tvoří nenápadné postavy z nečekaných sportovních odvětví nebo i profesí. Omylem zabloudivší všelijací tiktok zviditelňovači a youtúberinky popadají jako kuželky v prvních fázích úkolů. Překvapením je kolik má Korea opravdu nabušených (i vysokých) gigantosaurů, takže i případní američtí bodybuildeři či severští Vikingové by mohli tady dostat na frak. Příjemným faktorem je zde takový asijský, samurajský přístup, kdy soutěžící až dojemně a se ctí podstupují splnění extrémních úkolů a nebo pomáhají slabším.  Physical: 100 je velmi zajímavá reality show, která moderně a stylově upgraduje všechny ty bláznivé asijské "Takešiho hrady", má potenciál v následných sériích a věřím, že vznikne i finální díl, kde se utkají vítězové všech sérií. Oblíbení soutěžící: Hong Beom-seok (hasič) a Choo Sung-hoon (Sexyama).

plakát

Game Story (2024) (seriál) 

Vcelku povrchně a neoptimálně zpracované téma, které si zaslouží mnohem více hloubkový rozbor, má-li k dispozici produkce, režie takové osobnosti a archivní materiály ikonické herní epochy u nás. Zbytečné klipové (dobové, youtubové) "dějepisné" prostřihy, které pamětníci znají a mladým to nepomůže. Tohle mohl být parádní celovečerní dokument v jedné stopáži, vyhodit zmiňovaný zbytečný nadstavovač času a obrazu, dát víc prostoru konkrétním hrám, hráčům-pamětníkům, tvůrcům (tentokrát raději víc mluvících hlav, než vsuvek z youtube a ČT archívu) a klidně to pojmout jako komplexní dokument českého Game Story nejen o vývojářích. Ale díky za každou snahu mapovat českou popkulturu (ne)ztracenou v čase.  (Za nejlepší českou hru a nostalgii považuji Operaci Flashpoint nad kterou jsem strávil dlouhé hodiny okouzlení i nervů. V žádné jiné hře jsem nezažil pocit reality, kdy jste uprostřed rozsáhlé noční krajiny na nepřátelském území beze zbraně a snažíte se najít cestu k vaší posádce jen za pomoci hvězdné oblohy).

plakát

Chudáčci (2023) 

Mám rád zvláštní filmy, kvalitní filmové řemeslo a když děj se scénářem dokáže být staromilsky vulgární. A tenhle film patří k tomu nejlepšímu. Ironií je, že ho má v portfoliu hyperkorektní puritán Disney+

plakát

Sněžné bratrstvo (2023) 

Bohužel kultovní status krále survival/catastrophic movies dle skutečné události u mě bude nadále držet Přežít (1993) Franka Marshalla, který mě před třiceti lety i díky kino atmosféře uhranul a emočně rozsekal o mnoho více než Sněžné bratrstvo. Zázrak v Andách je tak silné téma, příběh, že ho nelze špatně zpracovat a vždy bude svírat divákův hrudník. Pro novou generaci je tato slavná událost zpracována hispánsky náležitě drsně a kvalitně, nicméně jde prostě o natolik známý příběh, že opět ho zpracovávat mi přijde zbytečné. Ale jednou za čtvrt století se to může připomínat v nových, technologicky lepších verzích. A prostě to vysvobozující finále miluju a dopřeju si to v jakékoliv podobě. Doporučuji zhlédnout i dokument z natáčení Sněžné bratrstvo: Kdo byli ti v horách.

plakát

Marvels (2023) 

Parodie? Pohádka? Pre-puberta? Prapodivnost? Polyamorie? Polystyren? Podobenství? Plýtvání? Psychologie? Pindání? Pomstychtivost? PIČOVINA!

plakát

Jurský svět: Nadvláda (2022) 

Nudná vyždímaná tématika, která nebaví ani tříleté potencionální fanoušky "blontošaulů" a v marné snaze neosloví ani pamětníky Jurského parku. Nepomůže ani opětovné obsazení původní Spielbergovy partičky (oblečené do kostýmů vzor 93, Laura Dern vytáhla dokonce i stejnou prehistorickou červenou košili) a množství jakože nových, neokoukaných ještěrů ze všech dětských encyklopedií. Guláš scének pokradených ze známých filmů (Indiana Jones, Bond, Rychle a zběsile, Star Wars) a hlavně totální blábol o životě lidí mezi dinosaury, který je zde myšlen zcela vážně a nějak ignoruje, že by lidstvo asi spíš žilo někde pod zemí. Ale tito lidé se nebojí žít mezi megapredatory. Holčička jdoucí naproti velociraptorovi jako by to byl zatoulaný kocour. Stateční hrdinové ocitnuvší se v blízkosti vrčících tyranosaurů ovládající snad nějakou magii, neboť jim stačí se přikrčit v kolenou, napřáhnout ruku s rozevřenou dlaní a tvářit se u toho "my tu jen procházíme a nebudeme zdržovat". A nebo nejtypičtější nesmysl - sedmitunový T-Rex se nečekaně objeví za zády překvapených postav, které ho vůbec, ale vůbec neslyšeli přicházet. To je i na sci-fi film silný kafe.

plakát

Salaar (2023) 

Salaar je vizuální spektákl v duchu bombastičnosti a epičnosti děje, akce a konání charakterů made in India. Pokud by si někdo stěžoval na současnou módní hollywoodskou variantu rozdělení dlouhé stopáže na dva díly o cca 2x 125minut, tak indická kinematografie bere za základ 175 minut pro jeden díl a považuje už za rozumné i pro indické diváky rozpůlit šest hodin filmu na dvakrát. Salaar Part 1 obsahuje dvě ultra extremium epic masakr mega-macho hrdinské scény, kde Prabhas (Salaar) krutopřísně zmorduje strašlivé indické hrdlořezy ve zpomalených romantických záběrech (u druhého masakru zpívají sbory utlačovaných dětí). Děj filmu klasicky proplétá boj o území, vládu samostatné říše a průběh od klukovského přátelství až k dospělosti - pomstě, nastolení pořádku. A klasicky je vše překombinované. Salaar: CeaseFire - Part 1 disponuje naprosto ultimátním vizuálním zpracováním, kde veškeré kinematografické aspekty a tvůrčí složky jsou na špičkové úrovni (režie, střih, výběr objektivů/hloubka ostrosti, kostýmy, masky, atmosférické/ambientní efekty, rekvizity, zbraně, hudba..). Obrovský podíl z vizuální stránky (nasvícení, barvy, umělecká světelná dynamika) má použití tzv.  Dark Centric Theme, kterou využívá zejména Christopher Nolan ve svých filmech. Takže to celé působí jako tmavá renesanční malba, ale s vysvícenými detaily tváří, postav a neuvěřitelnou atmosférou zejména při akčních scénách a každý takový záběr vypadá jak kinoplakát na hutný akční film. Jako vždy upozornění: Tento film není vhodný pro běžné diváky.

plakát

Big Brother (2023) (pořad) 

Reality show a televizní sociální experimenty mám jako ujetého koníčka a tak si dovolím opět zhodnotit, psychoanalyticky lustrovat a nastavit zrcadla pořadu Dick Bobr. Myslím, že jsem viděl většinu reality show českých i slovenských a tak mohu posoudit dramaturgii, obsah, scénář, ideovou režii, technické zpracování, casting. Předesílám, že nelze vidět všechny díly nebo dokonce i živé online streamy, takový divák neexistuje a ani já nedával pravidelné sledování. Stačil totiž průběžný výřez 2x týdně, protože víc se toho ani nedělo a režie stále opakovala do zblbnutí "aktivitu soutěžících" z minula. Začátek hry se zdál být ještě zajímavý, ale velmi brzy se ukázalo, že z hovna bič neupleteš a z kokotů shakespeareovské drama nevyždímeš. Castingový štáb expertů z řad psychologů, transvestitů, kriminalistů, tatérů, sexuologů, šamanů a mimozemšťanů se určitě snažil pro tentokrát vybrat to nejšílenější, co objevili v ústavech pro duševně choré, ale některým soutěžícím aplikovali nevhodně sedativa a tak docházelo po čas show k apatickým projevům nebo naopak k hyperaktivním poruchám emocí. Pojďme si představit některé z nich: Andrej - psychopat, loutkář a člověk, který si popletl  herní zadání v domnění, že on je Big Brother. Katrin - totálně pobóchaná Slovenka, tedy klasická slovenská nátura hysterické diliny, která každou větu musí doplnit náročnou hereckou etudou a dramatickými obličejovými výrazy. Její buranská vychcanost prekabátiť všecky v domčeku ji vycházela poměrně dlouho k čemu ji měl pomáhat oblouzněný panic Tarbík, kterému dovolila se do ní zaľubiť. Vydržela až téměř do finále i přes fakt, že byla tou nejméně oblíbenou osobou u soutěžících a k mé obrovské radosti vypadla před finálem a nepomohl ji ani opakovaný srdcervoucí příběh týrané dívenky. František - pod heslem: kdo nic nedělá-nic nezkazí, nás nudil až téměř do konce. Nehnulo s ním ani několikanásobné vesmírné znásilnění  Karolínou. Vítek - mladý upírek odvážně vstoupivší, levitující do pekelných bran lidského světa. Jinoch, nejistého pohlaví a mezifáze probíhající proměny  "chci být ženou jako Zoe, ale mít penis je fajn". Strašidelná ukázka co může generace Z vyprodukovat. Bára - obligátní lesba se vším všudy, tedy defacto chlap v "ženským" těle. Nejhorší falešná kráva celé soutěže. Každá její věta byla jak z rádia - rádoby vtipná, přehrávající, vlezlá. Zoe - co by to bylo za reality show, aby v ní nebyl nějaký ten předělaný mutant. Vlastně tady se zúročilo vše, co mělo přitáhnout diváky k šokujícímu castingu a lesby s nebinárními ufony byly slabý kafe. Zoe správně tušila, že většinu reality show vyhrávají teplí a nebo exoti a tak už v prvním díle byla vyřazena většinou z ní vyděšených spoluhráčů, ale produkce potřebovala mít co nejdéle divnolidi v manéži a tak ji držela až do konce. Proč tihle lidé lezou do reality pořadů, kde se neustále litují, vypráví jak to mají těžké být ve stresu jak je kdo přijme a hlavně vydržet hrát po celou dobu babu, když jste stále chlap. Bylo smutné sledovat amazonku, která byla postavou skoro nejmasivnější ze všech chlapů, občas přešla i do mužského hlasu a po ránu to byl chlap se vším všudy. Moderátor Míra - když neseženeš nikoho jinýho a celý je to takový bulharsky levný a trapný. Big Brother - protože produkci stačil jen někdo, kdo přečte různé jednoduché věty, zadání a oznámení byl nakonec  úsporně vybrán zásobovač Mirek, starší bratr střihače Viktora. Ella - nejsympatičtější osoba, místy i vtipná ženská, co uměla pobavit a slušelo ji to. Standa - normální týpek, co to pojal jako zájezd na chatu - sem tam se opít, sbalit holku, zahrát si nějakou divnou hru a brát to stylem "mám v piči". Důkaz, že diváci jsou taky ještě normální i když koukají na takový sračky a nenechali zase vyhrát nějakýho zoufalce s mimozemskou sexuální orientací. Reality show Big Brother 2023 je ovšem tou nejnudnější reality show jaká byla vyrobena. Dokonce i Primácký Like House byl mnohem zábavnější a akčnější. Mdlá dramaturgie, moderátoři i soutěžící a velmi špatný zvuk. Absolutní rezignace na nějaké napínavější úkoly. Snaha vyvolat uměle nějaké drama díky emočně nevyzpytatelným bláznům se ve výsledku proměnila jen v srdceryvné hysterčení a divákovu potřebu s hláškou "Harry jdu do baráku" zliskat všechny na hromadu. Standa nesbalil holku, ale něco mnohem lepšího. Semetriky Zoe, Bára a Katrin naštěstí utřely a svět se točí dál. Za 20. minut po skončení si už nikdo nevzpomene na nic a nikoho z téhle nepovedené show.

plakát

Králové videa (2020) 

Nevím kolik je na ČSFD nás dědků - video pamětníků, ale dovolím si ideálně právě sem přispět troškou do mlýna o tomto dávném fenoménu, jenž dnes působí legračně a prehistoricky.... | Člověk se vždy snažil v oněch dobách získat to, co nemohl, ale věděl, že to existuje a že je to naprostý opak toho, co ve své socialistické zemi, kam byl nešikovným osudem umístěn "dávali v televizi". Zlatá bombastická osmdesátá léta nabízela hromadu legendárních filmů a hudby. Hudba se dala vcelku dobře nahrávat z okolních cizáckých krajin prostřednictvím rádiových stanic a člověku bylo nějak fuk o čem ten David Hasselhoff zpívá. Problém byl, ale s filmem - mít doma v kredenci oblíbený západní film, který by šel kdykoliv přehrát, měl nějaký český překlad a nemuset mít tatínka na ambasádě v Západním Berlíně. Nejhorší bylo, že na rakouské kapitalistické TV stanici ORF běžel každou sobotu pořad TRAILER, který uváděl šarmantní Frank Hoffmann a tam jsem jako mladý jinoch viděl ukázky z filmů, které mě uhranuly a zároveň rozplakaly, neboť jsem věděl, že tyto filmy z jiných, drsných, akčních světů asi nikdy neuvidím. Naštěstí existuje Bůh a ten nám dal VIDEO. Krásný přístroj s displejem a spoustou high fidelity, sharpening, colourful schopností, které neměly smysl, protože obraz a zvuk byl u nás hlavně shit. První etapou bylo získání, koupení od veksláků - "králů videí" videokazetu s filmem, kde jste doufali, že bude 1) nahraný film, ideálně filmy dva, 2) budou celé, 3) v kvalitě druhé kopie (vždy to byla jakože max druhá kopie, protože tu první měl jen tajemný Král videa), 4) opatřené "rychlodabingem", který bude ehmm srozumitelný. Jakmile jedinec získal cca 5 videokazet (prodávalo se na různých jakože sběratelských burzách, později na velkoplošných akcích typu tržnice) začal řešit přehrání videokazet. Na to reagovali jiní špekulanti a ti nabízeli zapůjčení/pronájem přehrávače, typicky na víkend. Případně další akční lichváři, kteří disponovali i videorekordéry, které půjčovali a nadšenec filmů si tak opět mohl pronajmout 2 videa a doma si za 24 hodin zápůjčky nahrát okolo 14. filmů. Vrcholnou etapou bylo si za vydřené dělnické výplaty pořídit vlastní nahrávací double set a pouze čachrovat s videokazetami a ještě se tak dostat ke spoustě filmů zadarmo, co vám nosili lidé pro zkopírování.... | Oblast zájmu mladého dělníka byl žánr action movies. Diametrálně odlišní hrdinové a zápletky, kteří neřešili dojivost krav, strojírenské zlepšováky, budoucnost JZD. Do mého života vstoupili nindžové, kung-fu bojovníci, svalnatí solitéristé kosící kulomety zlé žoldáky, bubáky a rusáky. Najednou jsem spatřil celé filmy, jejichž názvy jsem si kdysi dávno zapisoval do deníčku, když jsem vzrušeně hltal televizní pořad Trailer. Každá videokazeta s božskými filmy byla hýčkána, opatřena na hřbetu Propisotem názvem filmu, stopáží a xerox fotografií. Každou projekcí se kvalita pásky, obrazu zhoršovala a tak se často podívalo párkrát na posvátný film, nedej bože, když vás požádal kamarád o půjčení čerstvé novinky Cyborg, co jste sehnali v krásné kvalitě a jeho video Aiwa nepatřilo k těm nejčistotnějším.... | Pamatuji doby prvních ultra předražených VHS videokazet nesměle vystrkující své hrdé BASF kvality, ale častěji spíše noname značky. Doby, kdy sběratelské burzy se víc a víc měnily na veksláckou samošku s polskými królowie widea i možností si nechat přehrát kousek filmu v improvizovaném tv studiu, kde vám na "počkání" i zkopírovali film z bohaté nabídky uschované v bednách. Následně dobu počátků videopůjčoven - Divoké Devadesátky, kde už každý chtěl kvalitu z originálek a dabing.... | Kouzelná doba pojednávající v důsledném dokumentu Králové videa je perfektně, nostalgicky a až komplexně, zákulisně zpracována a je dobře, že se toho někdo zhostil, protože tohle bude (je) natolik atypická oblast jedné generace, kterou už nepochopí žádní cestovatelé časem a návštěvníci z budoucnosti. Etapa koncem 20. století, kde fanoušek filmů, dobrodružství, fantazie se chtěl dostat k tvorbě za ostnatým plotem a neuměl anglicky, německy. Jenže socialistický občan si musel poradit. Obzvlášť, když mu to hodilo nějakou tu kačku navíc. Kopírovat jsme už uměli dobře, minimálně tu byl trénink v různých samizdatech, xeroxování a překladech zahraniční literatury, šíření textů na průklepácích, kopírování hudby na kotoučových magnetofonech a ofocování fotek z německých časopisů pro pány. Stejně tak po videu tu pokračovala doba kopií herních disket, CD. Králové videa se zejména zaměřují na fenomén amatérského rychlodabingu, kde každý hlas-dabér byl natolik specifický a škodolibě populární, že dnes by mohl být až v duchu influencerismu a youtuberingu s velkou fanouškovskou základnou. Trefné přezdívky, které přiřadil spoluautor Petr Svoboda i mě kdysi velmi podobně napadly a většina rychlodabérů si i o takové pojmenování koledovala. Tím nejslavnějším a nejčastějším dabérem akčních filmů byl právě Niňja. Byl bohužel i tím skoro nejhorším. Ondřejové Neff a Hejma toho namluvili taky strašně moc a měli podobné sekavé projevy z nuly na stovku a rozumět jim šlo špatně. Tenkrát ještě neznámá Dana Hábová mě rve uši dodnes. Kdybych zachytil nějak dříve, že vzniká tento dokument zřejmě bych mohl tvůrcům pár vzpomínek hodit do placu. P.S. doma v kumbálu mám ještě nahrávací komponenty, sbírku všeho, co kdy písemného vyšlo o filmech/videofilmech/technice okolo roků 1987 - 1998 a asi 1500 dobových videokazet, který jsem si 25 let nepustil. Teď jsem však dostal chuť na nějaký ten nevhodný americký zakázaný film v modročervené (prokopírované) obrazové kvalitě s drop-outem, poškádlit tracking a ve zvukovém šumu zaslechnout legendární: "Už jste slyšel něco vo......niňjách?"