angel74

Po relativně slibném začátku šlo skoro všechno do kopru kvůli hloupému scénáři. Vlastně ani pořádně nevím, proč za tuhle umělohmotnou podívanou dávám tři hvězdičky. Nejspíš z úcty k panu režisérovi, z jehož dílny vzešly vskutku nádherné filmy, jako např. Zkrocená hora, Ledová bouře či Rozum a cit. Nebo možná proto, že mám docela hodně v oblibě Willa Smithe, tedy toho přirozeně stárnoucího a ne digitálně omlazeného. (50%)

Tomuhle snímku rozhodně nelze upřít zajímavý námět a snahu něco důležitého sdělit. Musím připustit, že postavy jsem si velice záhy oblíbila, akorát ten děj mi připadal občas trochu zdlouhavý. Určité momenty na mě však silně zapůsobily. S blížícím se koncem filmu jsem pociťovala takový zvláštní smutek související s někým, koho jsem moc milovala. Už jen kvůli té bolestné vzpomínce nemohu hodnotit méně než čtyřmi hvězdičkami. - „Za nějakých 80 nebo 100 let tu nikdo z nás nebude. My všichni jsme nahraditelní. A zároveň jsme jedineční. Nikdo totiž neprožije nachlup stejný život jako my.” (70%)

Pubertální Tara v absolutně přesvědčivém podání Miy McKenna-Bruce si prochází obdobím, které zná asi každá dívka. Chce si užívat života plnými doušky, pařit pokud možno až do rána a zároveň čeká na tu svoji první vytouženou sexuální zkušenost. Jenže jak už to tak často bývá, realita se od vlastních představ značně liší... Citlivě pojaté drama vzešlo z dílny celovečerně debutující Molly Manning Walker. Trumfem snímku není jen kvalitní scénář, ale i jeho převedení do filmové podoby. Svěží a mladistvý tón pak dotváří energický soundtrack. Vše působí velmi autenticky a přirozeně. (80%)

Režisér Hilmar Oddsson divákům nabízí svérázný road trip napříč drsnou islandskou krajinou. Tok děje plyne pomalu, ale nedá se říct, že by se film vlekl. Vždyť hlavní hrdina Jon spolu s oddaným chlupáčem Brežněvem a mrtvou matkou si to drandí rychlostí až 42 kilometrů za hodinu. Štrůdl aut se za nimi vytvoří jen jednou jedinkrát... V jádru jde o úsměvnou podívanou s velikou dávkou černohumorného nadhledu, ovšem objeví se tu i několik smutně melancholických okamžiků. Černobílý vizuál tomu dodává ten správný šmrnc. Hudební složka snímku je lehce upozaděná, aby o to více následně vynikla barevnost a genialita závěrečné skladby. (75%)

Dost hustózní přehlídka nábožensko-politických sraček odehrávající se převážně v prostředí univerzity al-Azhar v egyptské Káhiře. Ten poněkud sluníčkový závěr byl pro mě za hranou reálna a trochu mi pokazil celkový dojem, ale i tak jde o velmi silný film. +++ „Když se někdo přizná ke zločinu, který nespáchal, také půjde do ráje?” - „Pokud si přeje odhalení pravdy, pak je jeho úmysl správný.” - „Myslel jsem si, že nás Bůh stvořil, abychom pouze plnili jeho vůli. Ne abychom ji měnili.” +++ „Moc je ďábelská zbraň o dvou ostřích. Můžeš se snadno říznout do vlastní ruky.” (70%)

Čtrnáctiletá palestinská dívka Farha dospívá a má hlavu plnou ušlechtilých ideálů. Když v tom jednoho dne do její rodné vesnice vtrhnou židovští vojáci a rázem se jí změní celý život... Scenáristka a režisérka Darin J. Sallam převedla na filmové plátno skutečný příběh děvčete traumatizovaného národní tragédií Nakba. Jedná se o řemeslně slušně zvládnutý snímek, kterému ovšem chybí výraznější dramatičnost. Asi právě proto je to místy trochu nuda. (65%)

Hodně silný námět, ale bohužel dost nezáživně zpracovaný. Ponořit se více do příběhu nedovoluje ani poměrně zmatečný střih. A to je opravdu škoda, protože Javier Bardem zde podává mimořádný výkon, snad každé gesto dávkuje s milimetrovou přesností. Ostatní herci mu přitom zdatně sekundují. Přesto film emočně nějak nefunguje. (55%)

První polovina filmu se rozjíždí relativně zajímavě, nechybí strašidelná atmosféra, stupňované napětí ani tajemno. Obsahuje prostě všechno, co od dobrého hororu očekáváte. Jakmile však režisér vyloží karty na stůl, stane se z toho rutinní vyvražďovačka, která vás už moc nepřekvapí, protože Jordan Peele začíná být předvídatelný. Poněkud absurdní zádrhele v logice také ničemu neprospívají. Konec je pak spíše úsměvný, než aby drásal nervy. (50%)

„Braňte se, sakra! Nikdo vás nezachrání. Musíte sama! Spravedlnost prostě neexistuje, tak ji vezměte do vlastních rukou.” - Provokativní francouzský film Oranges sanguines by klidně mohl mít podtitul „Žijeme ve zkurvený době”. První dvacetiminutovka je na můj vkus místy poněkud rozvláčná a možná trochu moc ukecaná, ale pak děj dostane nečekané grády. Rozhodně zde není nouze o dramatické okamžiky, některé scény jsou opravdu drsné a poněkud zvrácené. Nechybí ovšem ani černý humor, který působí nevybíravým až bezostyšným dojmem. V kombinaci s peckózním soundtrackem to má fakt koule. (80%)

Tak tohle je jeden z nejlepších westernů, jaké jsem kdy viděla. Drží se klasického střihu americké drsné školy, přesto však dává poměrně velký prostor k hlubšímu zamyšlení. Poutavý příběh se odehrává v dramatických přírodních scenériích. Skoro se zdá, jako by se v nich zrcadlil celý lidský osud. Ztrátu, bolest, smutek, bezmoc, pocit viny a nejistotu postupně nahrazuje prozření, odpuštění a smíření. To všechno a ještě mnohem víc můžeme vyčíst z ošlehané tváře Christiana Balea, jenž svým nezměrným hereckým umem poněkud zastiňuje Rosamund Pike, která je ovšem ve své roli také výborná. Celkový dobrý dojem z filmu podtrhuje atmosférická hudba. (90%)