K2 vlastní cestou

No, klobouk dolů. A to ani ne kvůli tomu výkonu, kterýžto je nadmíru parádní. Ne každý dokáže kvůli svým nejhlubším potřebám takovýchto obětí, obětí ve formě docela drsného náhledu do soukromí a myšlení. Člověk riskuje úplně všechno v každém směru - ztráta života, rodiny, sebe sama a spousty dalšího. Přesto musí jít tou cestou, u které cítí, že je to správně. Nedá se svítit. Mohl bych to rozebrat mnohem delším textem, ale není to potřeba. Většina lidí asi stejně neporozumí nejen touze, co tam vlastně člověka žene, ale ani té krásné toleranci těch lidí v okolí, kteří ač neradi, tu duši musí nechat jít, protože ta duše je svobodná. A kdyby nebyla, bude jen zlomkem toho, čím by mohla být. (06.08.2020)

Na konci mi to přišlo fakt dobrý, i když jsem ihned vědomě pomíjel jakékoli sportovní vady výkonu (použití kyslíku, maximální využití šerpů a tábora na komplet podporu...) a charakterové neduhy hlavní hrdinky (opakovaně nechat doma kvůli K2 na několik měsíců 2 malé děti, v prvním případě dokonce ani ne ročního synka, ve třetím případě několikaměsíční expedice - květen Kančendženga, červenec K2). Den poté jsem si uvědomil, že o finanční stránce projektu jsme se nedozvěděli zhola nic, Himaláje a osudovost, obtížnost K2 na mě nedýchly rovněž (přestože je mám celkem načtené a pokaždé mě ohromí). Splnění snu jedné nevyrovnané ženy a ukazování statečnosti v evidentně složitém vztahu k otci (vynecháno, ale dalo se poznat - volání hlavně rodičům) v dost osekané verzi (self záběrů a gopro pohledů mezi C3 a C4 a summitem je minimum - podezírám z nadměrného použití masek, což je ale zase na druhou stranu pochopitelné, když jdu do takové výšky 2x během týdne) je prostě málo. Lepší 2* (05.02.2021)

Zobrazeno (odvyprávěno) celkem povrchně, i přesto, že do toho naše první žena, jež zdolala Ká Dvojku, dala hodně slz i osobní zpovědi, režijně je to velmi průměrné. Silně osobní až sobecký - jak sama horolezkyně přiznává - obraz odhodlání i naplnění čehosi, co může cítit pouze člověk, který je vnitřně nucen ve svém životě překonat zdánlivě nepřekonatelné, jaksi zůstal v základním táboře s režisérkou. U tohoto typu dokumentu divák povětšinou hodnotí samotný úspěch, jenž už se tak nějak zdokumentuje sám a to, co zde Klára předvedla, když se kouzlem střihu dostala ze svého luxusního domu do vřavy nelítostné horské přírody a společnosti ostatních bohatých horolezců, kteří nakonec vše vzdali, ocenění skutečně zasluhuje. V mém případě je to skromná hvězdička navíc, k čemuž dopomohly také chvílemi krásné, povedené záběry...i když se duch Himálají a mnou očekávané kouzlo neopakovatelné atmosféry v dokumentu také moc neprojevilo, nakonec převládla spokojenost. [Kino - Citadela] (01.09.2020)

Tak trochu sociologický a trochu horolezecký dokument – byť v obou kategoriích autorka na rozdíl od protagonistky skončila v posledním táboře pod vrcholem, jako celek se obě složky doplňují a posilují. Tematicky je to opravdu hodně podobné hranému filmu Proxima (který přišel do českých kin shodou okolností tentýž den). I matky od rodiny mají své sny. Proč by si je nemohly splnit? Protože život „správné“ mámy se točí v první řadě kolem dětí? A nemáme už náhodou 21. století? Pořádný dokument by měl položit řadu podnětných otázek. Splněno (90%). (01.08.2020)

Mě hrozně fascinuje ten dvojí metr. Když leze chlap, otec od dětí, tak je to sice sobec, ale vlastně borec a musíme to chápat, protože boys will be boys, ale jakmile to stejný dělá ženská, tak je to soudě podle reakce většiny populace krkavčí matka a sobecká pí... To mě vždycky zvedne ze židle. Kláře obrovský obdiv za to, jak tyhle reakce okolí zvládá a že si jde za svými sny a nepřestává si je plnit. Film je krásnou ukázkou toho, jak těžký to pořád, i v dnešní době, ženy mají. Velký plus dostává Klářin manžel, vypadá to, že aspoň ten je normální fajn chlap. Jako dokument zajímavý, z jedné stránky mapuje vlastní expedici, z druhé stránky mapuje stav české společnosti. (03.09.2022)