Woodstock

Tenhle dokument je pro mě víc než jen obyčejný záznam jednoho festivalu. Úžasná atmosféra, světonázor, umělci, mír, láska... Snad největší koncentrace lidí v lidských dějinách, kteří vědí, o čem je život a prostě "jsou". Nepotřebují nikoho urážet, zabíjet, honit se za penězi a tak dál. Kdo chce pochopit, pochopí, kdo ne, budiž mu země lehká. Jediné co mě okolo tohoto festivalu štve, je datum mého narození. (Kéž bych byl to dítě narozené přímo tam) (21.02.2012)

Co mě osobně hodně bolelo a mrzelo, že jsem neměl možnost vidět v tomto dokumentu legendární skladbu White Rabbit od Jefferson Airplane. Naopak ve mě úžasný dojem nezanechala ani Joplin nebo Hendrix, ale pro mě do této doby zcela neznámý zpěvák Arlo Guthrie - Coming to Los Angeles a Country Joe. Z jeho písně mi šel mráz po zádech po tom, co se diváci postavili a zpívali jako jeden člověk jeho protivietnamský song. Bylo fantastické shlédnout jak bylo pro všechny důležité, že se toho mohli zúčastnit. 8/10 (25.10.2010)

Aká škoda že tak nádherne hnutie a kultúra akou boli Hippies zanikla. Ich pohľad na svet a názory boli úplne mimo dnešného materialistického sveta. Obdivoval som ich aj obdivujem, tento viac ako 3 a pol hodinový dokument pri ktorom som sa ani na chvíľu nenudil mi ukázal akým nádherným zoskupením Hippies boli. Pri takej mase ľudí ani jedna výtržnosť, žiadne problémy nič, keby si svet s ich odkazu vzal len kúsok žilo by sa o poznanie lepšie. Inač nieje tu čo vytknúť, akúrat som sem tam zaregistroval dosť hlúpe výroky nad ktorými som sa pozastavoval ale ta hudba kôli ktorej som sa na zastávke zvanej Woodstock zastavil všetko vynahradila a mňa (hlavne vystúpenie božského Jimiho Hendrixa) vtiahlo do tej atmosféry a extázy. 90% (06.04.2010)

Miluju festivaly, pro jejich jedinečnou atmosféru, spojení s davem a hudbou. A čekala jsem, že Woodstock bude něco, co bude tuto jedinečnost vyzařovat i přes televizní obrazovku. Bohužel ne pro mě. Je mi to líto, když vidím, že pro Vás ostatní ano. Ale stejně bych tam chtěla být. Doopravdy. ,,I am going where the water tastes like wine, we can jump in the water stay drunk all the time." (24.03.2013)

A závěrečné ďábelské tóny z kytary Jimiho Hendrixe zní dál. Dokument, kterému dozajista svědčí velké plátno (a proto ho musim vidět ještě jednou z něčeho většího než z monitoru nojbůku) a kde přebírá nadvládu hudba nade všemi starostmi. Díky lidem a díky době zde hudba není pouhou výplní ticha, ale skvěle doplňuje sociální podtext celého dokumentu. Slova v písních všech vystupujících promlouvají k návštěvníkům a ti si z nich jsou schopni něco odnést. Ne jako my dnes, kdy slova k hudbě většinou považujeme něco jako další nástroj v kapele. (A není se čemu divit, když můžou vzniknout songy o deštníku - ano, nemám rád Rihannu.) Dokument zároveň neni tak povrchní a neukazuje návštěvníky festivalu pouze jako bandu zdrogovaných mániček, ale ukazuje i takové, kteří neujíždí na nějakém svinstvu nebo kterým ten bordel a bambilion lidí kolem leze na nervy. Na druhou stranu jsou mladí lidé ukázaný jako výjimečný dav, který nepřebírá inteligenci toho nejblbějšího z davu, ale naopak se chovají spořádaně, a během festivalu nenastane žádný větší problém. Možná v tom byl trochu záměr tvůrců, aby toto vyznění dokument měl, ale čert to vem. Chtěl bych bejt mánička v tý době a chtěl bych se válet v bahně na Woodstocku... (16.08.2011)