Příběh Adély H.

Nádherná Isabelle Adjani stvárňuje Adelu, dcéru veľkého spirovateľa Francúzska - Victora Huga. Nemilovaná, ale milujúca. Jej city však nikdy neboli opätované. Ona nepozná inú lásku, len tú jedinú - prvú. A chce sa jej zmocniť aj proti jeho vôli. Svojho vysnívaného milenca prenasleduje až na druhú koniec sveta.... A potom ešte ďalej. Jej klamstvá, ktorými chce získať srdce plukovníka naberajú na intenzite, až dosiahnú bod, kedy to jej mozog nevydrží a nervovo sa zrúti. Zošalie ... Film podľa skutočnej udalosti. (24.03.2012)

Jak snadno lze si ze života udělat peklo... Jenže - kdo cosi podobného neprožil, nepochopí. Co je to posedlost, skrývající se za slovy o lásce. Vyznání, slzy, sliby, lži, výčitky, výhružky, křik... Neodbytnost, manipulace, intriky a vydírání... Dnes by se řeklo "stalking" a snadno určena diagnóza... . . . Truffautův film je z čistě uměleckého hlediska výtečně vystavěnou studií patologického vztahu jedné pošetilé a nešťastné hysterky k vysněnému muži, který snad(?) ji někdy dříve "miloval" (ach, co v oněch dobách se všechno dalo skrýt ve slovech "miluji Vás"...), ona pak přivlastnila si ho ve své víře v lásku, která však neopětovaná se jí (jim!) stává peklem. Věčný příběh, zde shodou okolností na podkladě jedné konkrétní skutečné události. . . . Sebetrýznící svéhlavičku Adélu (pomateně >milující< svého samce - "nejkrásnějšího Alberta" - tak, že mu i pošle holku na jednu noc, protože on "má právo na všechny ženy světa"...) hrající I. A. je ve svém mládí vskutku nádherná a navíc skvěle usazená ve své roli a naštěstí pod mistrovým vedením nepodlehla žádnému zbytečnému přehrávání, k němuž by podobně rozervaná postava sváděla. Zkrátka - stylové, brilantní kostýmní drama, tak jak jen F.T. umí natočit. Skvělé. Pět hvězdiček za příběh - i za úžasnou Isabelu Adélu... ;-) . . . A jen tak mimochodem - Adéla H. dožila se nakonec požehnaných pětaosmdesáti let. - - - P.S. Ano, film nemá žádné strhující tempo - ale (a) proč taky. Tohle přece není žádný hollywoodský psychothriller někdy z půle devadesátých... - - - - - Poprvé viděno 12.11.2008 na ČT2, komentář zde jako sedmý - 12.11.2008 (12.11.2008)

Téma extrémní lásky v L'Histoire d'Adèle H. vybízí ke srovnání s Chambre verte event. s La Femme d'à côté. Ze zmíněných tří filmů je dle mého dojmu nejméně působivý. Snad je to proto, že kromě tohoto tématu postrádá další myšlenkové roviny jako v Zeleném pokoji (například motivy smrti, konečnosti či paměti ) nebo dramatický spád v Ženě od vedle. Je to vytříbené dílo nesoucí základní znaky Truffautova stylu, přesto jej subjektivně nepočítám mezi jeho vrcholné opusy. (26.05.2010)

Příběh Adély H., truffautovsky estetická romantická balada, je osobitým náhledem do esoterického stavu duše. Termín láska je zkoumán ze směru jednostranného zaměření absolutního propadnutí a posedlosti. Neutrální postoj a věcné zaujetí se soustředí na esoterické kompozice. Konfrontuje je se střídavým stavem nálady, aby polohy extrémismu romantického ideálu vyzdvihly objekt do antické velikosti. Fascinovaně a s pochopením pozoruje zmar genia v marastu nesprávně nastavené výhybky. Ohlédne se za dědičností a křehkou hranicí normality, akceptovatelnosti a šílenství. Hlavní postavou psychologické balady je Adèle Hugo alias Adèle Lewly (pozoruhodná Isabelle Adjani), šarmantní, vzdělaná a emancipovaná mladá dáma. Dědictví genia, přirozené nadání, tragické trauma a bezmezná oddanost poetickým ideálům. Vzor absolutní monogamní lásky se stal zajetím vyvoleného nejhlubšího prožitku a nezadržitelně pokračuje navzdory osudu. Smířlivost je střídána vztekem, vírou naděje, plačící prosbou, plamenným slibem, křehkou odevzdaností, zoufalým vyhrožováním a nikdy nekončící poutí. Esoterika duše je nejsilnější v kontrastech a rozporech vlastní duše. Hlavní mužskou postavou je Albert Pinson (sympatický Bruce Robinson), mladý anglický důstojník. Lehkomyslný i ctižádostivý. Oblíbený ve společnosti, přelétavý i navždy poznamenaný neměnnou konstantou. Výraznější postavou je paní Saunders (příjemná Sylvia Marriott), laskavá halifaxská domácí Adèlina kanadského pobytu. Z dalších rolí: neohrabaně okouzlený halifaxský knihkupec Whistler (Joseph Blatchley), kabaretní přesvědčivě falešný hypnotizér (Ivry Gitlis), vstřícný starý pan Saunders (Ruben Dorey), v zoufalství upozorněný soudce Johnstone (Raymond Falla), ochotný kočí Keaton (Clive Gillingham), kanadský lékař Murdock (Roger Martin), Pinsenův věrný ordonance (Carl Hathwell), či barbadoská pomocná ruka Madame Baa (Madame Louise). Truffautovy podmanivě odhalované stavy mysli velmi zdařile popisují směs zmatení a genia a střet krajností až do absurdní polohy romantického ideálu. Psychologicky působivé. (25.04.2018)

Bolest a utrpení si jde s láskou ruku v ruce. V tomto případě se nejedná o reklamní slogan BDSM salónu. S Truffautem jsem se již dávno shodl, že význam lásky je v nenaplnění. Síla spočívá ve snění, představách, touhách a vzpomínkách. Jde o tragický, nikdy nedokončený děj, směřující k smrti. Adéla je pro Pinsona přitažlivá jako Hugova dcera, evropský úlet, objekt dobývání. Její zamilovanost a posedlost, její podmanění ho odpuzuje. Žena je jako šelma. Po lovu, který je zároveň cílem, se stává pouze trofejí k chlubení. Domestifikací ztrácí atraktivitu. Adela se vzdává osobnosti, kterou dost možná nikdy neměla a oddává se touze, fanaticky jde za svým snem. Jenže právě to pro ni nutně znamená tragédii. Srdce Pinsona může mít pouze za předpokladu, že on nikdy nezíská to její. Svatba, po které Adela bytostně touží, je zcela nemožná. Propojenost bolesti a utrpení s láskou, libidem a příjemným prožitkem je Truffautem skvěle ztvárněno ve vzpomínkově snových scénách, kdy se spící Adele hodí hlavou myšlenky na smrt své sestry, ale její fyzický projev může být stejně tak krajně trpící jako vrcholně sexuální. Většina ze skvělého hraní krásné Isabelle Adjani je velmi minimalistického rázu. Spousta informací je v očích a "uvnitř". Většina myšlenek je nám sdělena i nahlas, ústy hlavní hrdinky, stejně jako hlasově doprovází psaní svých dopisů. Truffaut tak zdůrazňuje propojenost obou rovin - významnou roli vnitřního života. Jde o jakési psaní románu. Adela se radikálně rozkládá uvnitř, ale neztrácí nic ze své krásy. Vnější chátrání je reprezentováno opotřebováváním šatů, popřípadě nasazením brýlí. (12.12.2011)