Muž s kinoaparátem

Neskutečný! Myslim, že to byl Godard, který kdysi prohlásil, že natáčet film v podstatě znamená skládat hudbu obrazem. Vertov tímto svým metafilmem o filmu položil základy veškeré elektronické hudbě a industriálu, čímž předstihl dobu víc než o padesát let... Vrcholy: poprvé vlak a pak střihová sekvence lidí v různých továrnách - to je prostě genialita. (27.04.2006)

Prosím, sedněte si, vezměte místo. Orchestr si jen naladí nástroje. Těch lidí ve filmu si nevšímejte, budou Vám dělat společnost. V našem novém, bombastickém představení. Jen se pohodlně usaďte, za chvíli můžeme začít. Okno do jiného světa, spící žena. Filmové plakáty vždy něco říkají. Sledujte pozorně a buďte tiše, abyste se mohli ponořit do sladkého snění. Vždyť vše začíná v nevědomí, v nebdělém, abstraktním světě představ. Asociace, prázdnota i plnost. Kontrast. Ve světě snové krajiny mají i spáči své místo. Jste snílci? Dívejte se. Pohledy kamery, pohledy věcí, pohledy lidí. Vitríny. Postupný pohyb, pomalé protírání očí. Přítomná chvíle zabalena v kostce ledu. Kameraman přijíždí. Představení může začít. Probuzení! (11.04.2016)

Asi rok byl mým zcela bezkonkurenčně nejoblíbenějším albem soundtrack Cinematic Orchestra. Znal jsem zpaměti každou vteřinu, každý tón. A zoufale jsem sháněl kopii filmu. Pak jsem ji získal, pelášil do pokoje, zatáhnul závěsy, řekl všem, aby mě hodinu a půl nerušili ani kdyby hořel barák. A pak jsem zmáčkl play ... Co říci - byl jsem v naprostém šoku! Tohle výsostně experimentální dílo je již skoro sto let staré a přesto je více svěží a neotřelé, než většina současné "experimentální" produkce. Oděssa, kterou jsem viděl na plátně, je mi bližší, než kdybych o ní nastudoval všechny dobové materiály, vše dýchá, tepe a pulzuje a já chrochtal blahem jako v poslední době málokdy. Ryzí radost ze života, ryzí krása filmu. (30.03.2006)

Přiblížení lidského života pomocí obrazů zkusili po Vertovovi mnozí, ale žádný z těchto pokusů nebyl tak sugestivní a precizní. Sice jsem ještě neviděl "Berlín, symfonie velkoměsta", ale přesto myslím, že můžu prohlásit, že Muž s kinoaparátem je nejlepší z městských symfonií (specifického to subžánru dvacátých let). Formálně naprosto vycizelované aneb jak řekl jeden můj známý: "Po Muži s kinoaparátem už vlastně do filmu nepřinesl nikdo nic nového. Nebo alespoň nic tak převratného, co by stálo za řeč." (03.09.2008)

Oslava kinematografie v tom nejširším slova smyslu. Dziga Vertov a Michail Kaufman natočili v roce 1929 film, který nejen že zásadním způsobem zformoval a otevřel dokumentární žánr širokému publiku, ale přinesl i do té doby nevídaný univerzální filmový jazyk plný revolučních postupů v práci s kamerou a střihovou montáží, navíc zcela oproštěn od vlivu divadla a literatury. Je až s fascinujícím podivem, že i více než devadesát let od své premiéry Muž s kinoaparátem stále funguje na všech úrovních a přináší významově nesmírně silný a divácky strhující zážitek. Nelze si pomoct, ale když zařadím toto "experimentální" dílo sovětské avantgardy do kontextu světové kinematografie (němé i zvukové) oné doby, jeví se mi Vertovova "symfonie velkoměsta" jako z jiného světa; zejména pro své nadmíru modernistické metody snímání, narace a nabuzení dojmu jednoty celku. Střihová montáž je zkrátka tak geniální, že dohromady utváří kompaktní filmovou podívanou, připomínající ódu na život, která zákonitě povzbudí i dojme každého milovníka filmu. Vertov svůj snímek sice prezentoval jako experimentální počin, ale i tak je nanejvýš jasné, že velmi dobře věděl co, proč a jak hodlá pomocí své filmové kamery vyjádřit. Není co vytknout. Muž s kinoaparátem pro mě nyní představuje jedno z nejvýznamnějších a nejpřínosnějších děl filmové historie, kterému jsem moc rád podlehl. 100%. Hollywood byl možná vždy "továrnou na sny," ale Muž s kinoaparátem je žhavým důkazem toho, že sovětský film 20. let byl "továrnou na filmové postupy." (30.01.2022)