Zdeněk Kozák st.

Zdeněk Kozák starší se narodil na Štědrý den 24. prosince 1924 ve Starém Plzenci u Plzně. Během okupace se rodina přestěhovala do Písku, nadšeně ochotničil a vyučil se knihkupcem. Po válce se rozhodl věnovat divadlu profesionálně. Po hereckých průpravných zkouškách započal svoji kariéru na prknech Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a Táboře (1946 – 1955).

Poté na dlouhou dobu byl až do odchodu na odpočinek hercem jihlavského Horáckého divadla (1955 – 1990). Už jako penzista se vrátil do Písku, kde opět spolupracoval s ochotnickým divadlem. Ač své divadelní aktivity po roce 1989 omezil, o to více se jeho herectví mohlo uplatnit v jiných médiích.

Zdeněk Kozák vytvářel charakterní úlohy v českém i světovém klasickém a moderním repertoáru, kde mohl uplatnit svůj hlasový projev, především mimické schopnosti a zvláštně řezaný obličej.

Ze začátku se zjevil jako Člověk („Kremelský orloj"), Vorobjev („Neklidné stáří"), Rosencrantz („Hamlet"), Oprátka („Žižka z Trocnova"), Hadrián z Římsů („Hadrián z Římsů"), Jan Teplý („Bouře"), Anučkin („Ženitba"), Mistr Michal („Jan Hus"), Komisař („Lakomec"), Hlas („Matka"), Gudiel („Ruy Blas"), Klásek („Lucerna"), Roderigo („Othello"), Melvil („Marie Stuartovna"), Brožek („Vojnarka"), Samko („Jánošík"), Novinář („Bílá nemoc"), Hošek („Veselé paničky windsorské") atd.

Od 60. let se objevil v inscenacích „Boleslav I." (Náčelník a Almužník), „Hrátky s čertem" (Belzebub), „Večer tříkrálový" (Curio a Kněz), „Romeo a Julie" (Stařec a Abraham), „Sen noci svatojánské" (Pevný), „Naši furianti" (Matěj Šumbal a Petr Dubský), „Král Jan" (Lord Bigot), „Maryša" (Soused), „Jak se vám líbí" (Korin), „Zlý jelen" (Lelek), „Zdravý nemocný" (Fleurant), „Radúz a Mahulena" (Karel Mišurec), „Ze života hmyzu" (Inženýr), „Paličova dcera" (Pozorný), „Královna Kristina" (Whitelock), „Benátský kupec" (Baltazar), „Strakonický dudák" (Tomáš), „Těžká Barbora" (Občan a Pětník), „Babička" (Myslivec), „Kat a blázen" (Almara), „Fidlovačka" (Mareš), „Komedie o umučení" (Ponocný, Josef a Jakub) a další.

Mimopražská angažmá zapříčinila, že se do českého filmu herec Zdeněk Kozák nedostával. Měl se snad objevit v malých epizodkách ve filmech v první poloviny 50. let (PYŠNÁ PRINCEZNA, PLAVECKÝ MARIÁŠ). Oficiálně se poprvé na stříbrném plátně objevil jenom jako starý bednář v Menzelově komedii POSTŘIŽINY (1980).

A po tomto intermezzu se před filmové kamery pravidelněji stavěl až jako penzista v dramatu JE TŘEBA ZABÍT SEKALA (1997) Vladimíra Michálka – statkář Sušil – a hlavně ve snímcích Zdeňka Trošky PRINCEZNA ZE MLEJNA (1994) – muzikant, PRINCEZNA ZE MLEJNA 2 (1999) – písař na zámku, Z PEKLA ŠTĚSTÍ 2 (2000) – stařík, KAMEŇÁK (2002), KAMEŇÁK 2 (2003) a též KAMEŇÁK 3 (2004) – důchodce Vlastislav Uzlíček.

Diváci si ho vybaví zejména jako vilného starého pana Žlábka, jenž se stane jednou z obětí strašného OTESÁNKA (2000) Jana Švankmajera, a především jako již jednou zmíněný důchodce Vlastislav Uzlíček, jenž v Troškově trilogii KAMEŇÁK (2002 – 2004) opakovaně v nemocnici umírá a opakovaně opět ožívá k nelibosti svých příbuzných, manželky (Miroslava Babůrková), syna (Miroslav Kumžak) a snachy (Gabriela Dušková), vrchní sestry (Magdalena Pivoňková) i samotného primáře Líbala (Marek Vašut).

Ve druhém díle hlas Kozáka přemluvil Jan Hanžlík. Pacient Uzlíček tak byl poslední Kozákovou filmovou příležitostí. Současně byl několikrát angažován i zahraničními produkcemi působící na našem území (LA VALLÉE DE LA LUNE / MĚSÍČNÍ ÚDOLÍ, MY MOTHER'S COURAGE atd.) a příležitost získal i ve studentských projektech (sluha v POSLEDNÍ VEČEŘI DÁMY Davida Podholy z roku 1998).

Ojediněle si vyzkoušel práci pro rozhlas, častěji už jako důchodce vystoupil v televizních snímcích (př. KRÁVA, O BOJÁCNÉM FLORIÁNKOVI) a taktéž v seriálech (NEJVĚTŠÍ Z PIEROTŮ nebo ČETNICKÉ HUMORESKY). Jeho synem byl rozhlasový, dabingový a televizní režisér a rozhlasový, televizní a divadelní dramatik Zdeněk Kozák ml. (*1952). Zdeněk Kozák st. zemřel 13. dubna 2012 v Písku ve věku nedožitých osmdesáti osmi let. O jeho úmrtí se veřejnost dozvěděla s více jak půlročním zpožděním.

Jaroslav "krib" Lopour