Klára Jerneková

Klára Jerneková se narodila 14. ledna 1945 v Praze herečce Jiřině Stránské (1912 – 1999) a režisérovi Národního divadla Karlu Jernekovi (1910 – 1992). Rozhodla se pokračovat v rodinné tradici a už jako dítě a studentka malostranského gymnázia Jana Nerudy hrála v dramatickém kroužku. Odmaturovala roku 1962 a okamžitě začala se studiem na pražské DAMU (1962 – 1966) jež i zdárně ukončila. Ještě za studií hostovala od 3. ročníku (a poté jako řádná členka) v Divadle E. F. Buriana (1965 – 1966). Roku 1965 hostovala též v „Sektě“ pražského Semaforu.

Po absolutoriu DAMU získala ihned angažmá do činohry pražského Národního divadla (1. srpen 1966 až 31. července 2000). Byla to její poslední scéna, ze které odešla mj. i pro malou vytíženost. Není bez zajímavosti, že v polovině 60. let byla Klára Jerneková označována za nejnadanější pražskou herečkou (byla přirovnávána k Haně Kvapilové).

Zpočátku se uplatňovala v lyrických a básnických dramatech, a to díky své jemné dívčí postavě, vypracované dikcí, niternému projevu, kvalitě slova, pohybové kultuře, poetickému gestu a technické připravenosti. Měla výraznou osobitou lyriku, kterou často neobohacovala a neobměňovala. Přes naivky a dívky dramaticky vypjaté se postupně herečka přehrála na temperamentní komické postavy. Zjevovala svoji lyričnost a múzičnost i ve scénických melodramatech.

Na divadelních prknech si zahrála například Hedviku (v Ibsenově „Divoké kachně“), Mimi (v Čapkově „Loupežníkovi“), Kateřinu (ve „Zkrocení zlé ženy“ Williema Shakespeara), Desdemonu („Othello“), Rózu („Vytetovaná růže“), Gnese (Coldoniho „Náměstíčko“), Kláskovou (v „Lucerně“ Aloise Jiráska), Hortensii („Zahrada na křídě“), Ronu („Kennedyho děti“), Věru („Poslední“), Zoe (ve „Vůni květin“), Axiochu („Smír Tantalův“), Mahulenu („Radúz a Mahulena“), Gianninu („Vějíř“) či Anežku (v Molièrově „Škole pro ženy“).

Československý státní film využil Kláru Jernekovou minimálně a to dokonce ještě v malých a středních roličkách. Představila se jako učitelka v muzikále Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka KDYBY TISÍC KLARINETŮ (1964), Markéta v podobenství PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHO KATA (1969) Pavla Juráčka, těhotná Jitka Vondráčková v komedii režisérky Věry Chytilové PANELSTORY ANEB JAK SE RODÍ SIDLIŠTĚ (1979), hajná v komedii Hynka Bočana SMÍCH SE LEPÍ NA PATY (1986) a žena ve snímku MÍ PRAŽANÉ MI ROZUMĚJÍ (1991) Věry Chytilové.

Jako komentátorka a dabérka hlavní role Aňuty (Eva Lorenzová) spolupracovala se studenty FAMU (DIALOG /1967/ a POKOJ V SUTERÉNU /1974/). V dalších snímcích Jerneková nadabovala pouze hlas studentky AVU a modelky Karmy (hrála ji Vlasta Houdková) v BUBNECH (1964) Ivo Nováka a zavražděné arcikněžny Žofie Chotkové (Florinda Bolkan) v koprodukčním dramatu Veljko Bulajiće SARAJEVSKÝ ATENTÁT (1975).

Než ve filmu, našla o hodně větší uplatnění v rozhlase (př. „Malá mořská víla“, „Princezna na vdávání“, „Láska královská“, „Sněhová královna“, „O Dudáskovi“, „Ctnost české šlechtičny“, „Pohádky Boženy Němcové“, „Marija“, „Smrt matky Jugovičů“, „Zlatý řetěz“, „Otcové a dcery“, „Země mnoha jmen“, „Věra Lukášová“, „Dokolečka dokola“, „Arachné“, „Maryla“, „Proměna“, „Poklad“, „Idiot“, „Ženichové“, „Tajemný hrad v Karpatech“ aj.), dabingu (NA STROMĚ, SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKŮ, POPELKA, PŘELET NAD KUKAČČÍM HNÍZDEM, ŠARÁDA, TŘI MUŠKETÝŘI, 100 000 DOLARŮ NA SLUNCI atd.), recitaci (Viola) a televizi (DOMÁCÍ VÍNO, SEDMERO KRKAVCŮ, VYLOŽENĚ RODINNÁ HISTORIE, POPEL, HRABĚ DRAKULA, ROMÁN LÁSKY A CTI, TICHÝ SVĚDEK, ČERTŮV ŠVAGR nebo LUPA JE TLUSTÝ SKLO; seriály TAJEMSTVÍ PROUTĚNÉHO KOŠÍKU, SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE a HOTEL HERBICH), ve které se nejlépe uvedla jako služebná Rozálie v Roháčově seriálu BYLI JEDNOU DVA PÍSAŘI (1972).

Se svým bývalým manželem, kolegou z Národního divadla Josefem Čápem (1946 – 2001), měla syna, taktéž herce Filipa Čápa (*1971). Těžký rozvod, nedostatek hereckých příležitostí, deprese a alkoholová závislost měly značný vliv na předčasném konci této nadějné a talentované herečky. Klára Jerneková zemřela předčasně 31. července 2003 v Praze ve věku pouhých padesáti osmi let. Snad až na divadlo, nedokázalo žádné jiné médium plně využít její potenciál.

Jaroslav "krib" Lopour