Rudolf Jurda

Rudolf Jurda se narodil 12. prosince 1921 v Brně. Studoval v klášterním semináři, ale nakonec se rozhodl pro divadlo, ke kterému utekl už v sedmnácti letech. Poté v letech 1939 – 1943 hrál u Dětského divadla Kašpárka Turka v Brně a různých divadelních a kočovných společností (Bittlova společnost či Secova společnost) a 1943 – 1945 u Beskydského divadla v Hranicích na Moravě a pražské Uranie. Než nalezl dlouholetou domovskou scénu v brněnském Národním divadle (1948 – 1978), kde působil až do své smrti, prošel ještě pražským Divadlem 5. května (1945 – 1946) a zlínským Divadlem pracujících (1946 – 1948).

Není jistě bez zajímavosti, že Jurda v letech 1970 – 1974 působil v Národním divadle v Brně také jako umělecký šéf činohry (po něm funkci převzal Oldřich Vykypěl). Od konce 50. let se rovněž pravidelně pokoušel o divadelní režii („Deset dnů, které otřásly světem“, Shakespearův „Macbeth“, „Pygmalión“ G. B. Shawa, Jiráskova „Lucerna“ atd.). K hereckému projevu si Rudolf Jurda dopomáhal všemi svými výrazovými prostředky, mimikou, gesty, hlasem a částečně korpulentním zjevem. S kolegy Josefem Karlíkem a Vlastou Fialovou byl považován za průkopníka tzv. brechtovského herectví v Brně.

Svými hereckými výkony (i když byl považován spíše za průměrného herce) obohatil brněnskou kulturu druhé poloviny dvacátého století svými divadelními postavami jako český nadporučík Heinrich Lukáš ve zdramatizovaných „Osudech dobrého vojáka Švejka“ Jaroslava Haška, nedbalý hejtman Dmuchanovský v Gogolově satiře „Revizor“, Hamlet v Shakespearově „Hamletovi“, Artur Uie v Brechtově „Zadržitelném vzestupu Artura Uie“ (1959), Don Juan ve stejnojmenné Molièrově hře (1964) a nebo Čacký ve hře „Hoře z rozumu“ Alexandra Sergejeviče Gribojedova.

Do českého filmu vstoupil už ke konci čtyřicátých let v krátkometrážním snímku I ANDĚLÉ ZTRÁCEJÍ TRPĚLIVOST (1949) Ludvíka Tomana jako dělník. O dva roky později, na začátku padesátých let, se stal učitelem v dalším krátkém snímku PIONÝR (1951) Miloše Wasserbauera. O plných dvanáct let později získal svoji první roli v dlouhometrážním dětském a sportovním filmu, otce dvojčat Ivany (Eva Járková) a Igora (Vlastimil Vidlička) Petrů, IVANA V ÚTOKU (1963) Josefa Pinkavy.

K další filmové práci se dostal až o dalších deset let později. Ve Vávrově normalizačním „historickém“ dvojdílném dramatu DNY ZRADY (1973) ztvárnil autentickou postavu nacistického pohlavára a říšského maršála Hermanna Wilhelma Göringa. Do své smrti se převtělil ještě do Dr. Pátka v Kachlíkově komedii NÁŠ DĚDEK JOSEF (1976) a náměstka Horsáka v příběhu STOPAŘ (1978) Petra Tučka. Snímek STOPAŘ měl premiéru až čtyři měsíce po Jurdově smrti. Na jeho kontě tedy zůstalo pouhých šest filmů, z nichž dva jsou pouze krátkometrážní.

Rudolf Jurda se rovněž zviditelnil v brněnském rozhlase („Podivín“, „Silnice je dlouhá nit…“, „Cesty mužů“, „Příliš mnoho návštěv“, „Tak jak v ráji“, „Brána nesmrtelnosti“, „Amulet“, „Deset dnů, které otřásly světem“, „Zadívejte se na hvězdy“, „Konec dětí“, „Roleta“, „Sny“, „Gypsová dáma“, „Ztracený dopis“, „Cesta zarubaná“, „Sklářská bouře“, „Kapitánova dcerka“, „Člověk, který nezemřel“, „Pani Glembayové“, „Leningradská symfonie“, „Chatrná paměť pana Z.“, „Útěk“, „Pygmalión“, „Pod Mléčným lesem“, „Zlatý chrobák“, „Poslední dny“, „Kudy bloudí Odysseus“, „Královská sonáta“, „Sestra“, „Sny Karla Čtvrtého“, „Vojvodovy narozeniny“ apod. apod.)

Několikrát se vyskytl také v Československé televizi jako režisér Bezouška v JOSEFINĚ (1968) Aloise Hajdy a Nick Latka v dramatu Petra Tučka TÍM HŮŘ, KDYŽ PADNOU (1972). Zahrál si také v dalších inscenacích PARADAJS (1970), JAVOROVÁ FUJARKA (1973), ČLOVĚK ODJINUD (1977) a seriál LEGENDA O ŽIVÝCH MRTVÝCH (1971). Za svoji politickou i hereckou práci získal Vyznamenání Za vynikající práci (1964). Rudolf Jurda zemřel předčasně při autonehodě 26. června 1978 v Brně ve věku nedožitých padesáti sedmi let.

Jaroslav "krib" Lopour