Federico Fellini

„Dělat film je pro mne víc než pouhá profesionální skutečnost. Je to způsob, jak sám sebe realizuji, jak dávám smysl vlastní existenci. Proto když se mne zeptáte, který ze svých filmů mám nejraději, nevím, co odpovědět. Nechci ani mluvit o tom, co ve filmu vyjadřuji, chci mluvit o životních údobích, která jsem při práci prožil..."

Federico Fellini se narodil v přímořském městě Rimini v provincii Emilia–Romagna 20. 1. 1920 v rodině obchodního zástupce obchodujícího se šampaňským. Měl dva mladší sourozence, bratra Riccarda, který byl režisérem dokumentárních filmů v televizi RAI, a Marii Maddalenu. Již od útlého dětství rád kreslil, četl komiksy a hrál loutkové divadlo, v šesti letech pak objevil svět cirkusu a filmu. A do fikčních světů si také zvykl pravidelně utíkat, jakkoliv jen v duchu. Pomáhalo mu to snášet bezduchý dril, kterého se mu dostávalo v církevní škole ve Faru v severní Itálii, ve které několik let studoval a byl internován (nakonec se z ní pokusil utéct i ve skutečnosti, jak jinak než s cirkusem, který školu navštívil, ale bezúspěšně).

Později se vrátil do Rimini, kde odmaturoval. V záři roku 1939 se objevil v Římě, kde se na přání otce zapsal ke studiu práv, školu ale nenavštěvoval. Pracoval v rádiu, živil se jako karikaturista a psal skeče a gagy a tak se také dostal k filmu. Klíčové pro něj bylo setkání s Robertem Rossellinim, se kterým spolupracoval na scénáři k filmu Řím, otevřené město a především u filmu Paisá, kde působil i jako asistent režie. V roce 1950 spolurežíroval spolu s Albertem Lattuadou film Světla varieté. Svou samostatnou kariéru započal roku 1952 snímkem Bílý šejk a uzavřel roku 1990 Hlasem luny.

Celkem se jako režisér podepsal pod dvaceti celovečerními filmy, z nichž čtyři obdržely Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film (Silnice, Cabiriiny noci, Osm a půl a Amarcord). Je také držitelem Oscara za celoživotní dílo, stihl si jej ještě osobně převzít v dubnu roku 1993. Krátce poté byl zasažen atakou těžké mozkové mrtvice a upadl do komatu. 31. 10. 1993 pak v Římě zemřel. Byl padesát let ženatý s herečkou Giullietou Masinou, jež byla hlavní hvězdou řady jeho filmů. Giullieta zemřela na rakovinu pět měsíců po Federicově smrti.

Pravděpodobně nejvýmluvnější charakteristiky Felliniho poetiky se dopustil sovětský režisér Andrej Arsenjevič Tarkovskij: „Vzpomeneme-li si postupně na všechny Felliniho filmy, vmyslíme-li se do nich, pak pochopíme, že Fellini je opravdovým umělcem a především: básníkem. Vytváří svůj osobitý poetický svět, aby jeho prostřednictvím vyjádřil svůj vztah k vnější realitě. Jeho úsilí v tomto směru nezná mezí, ať už budeme mluvit o filmech z poslední doby nebo o filmech starých dvacet let, při vědomí nedostižnosti takového cíle a nemožnosti být úplným. Jeho snahou není rekonstrukce, znovuvytvoření právě prožívané přítomnosti v její hmatatelné, viditelné a materiálně pravdivé podobě; k filmu přichází po vlastní cestě – totiž cestě básníka. Podstatu Felliniho tvorby vidím ve vytvoření individuálního, hluboce subjektivizovaného, nezávislého prostoru, kdy jedině sám tvůrce je povolán určit jeho podobu. Nicméně paradox básnické tvorby způsobuje, že čím subjektivněji je vytvářen obraz světa, tím hlouběji se umělec zmocňuje reality v jejím objektivním určení. Felliniho tvorba je demokratická.
Svět jeho filmů není nikterak rafinovaný, je dostupný širokému okruhu vnímatelů. V jeho filmech dochází k propojení rozporného, názorného, citlivého obrazu světa prostého člověka s poeticky vytříbeným, složitým prožíváním reality. Právě to činí Felliniho unikátním, jedinečným a neopakovatelným mezi jinými režiséry, které znám. Je nezaměnitelný..."

AČFK