Jan Novák

Jan Novák patří mezi nejvýraznější představitele naší poválečné hudby. Studiu skladby, klavíru a dirigování na brněnské konzervatoři se začal věnovat v roce 1939. Přerušila jej však válka, kdy byl nuceně nasazen v Německu. Po jejím skončení konzervatoř v roce 1946 dokončil a následně krátce studoval na AMU. Jako žák Viléma Petželky a Pavla Bořkovce poté získal Stipendium Ježkovy nadace, které mu na přelomu let 1947/48 umožnilo studijní pobyt v USA. Zde studoval u Aarona Coplanda a u Bohuslava Martinů. Ten měl na jeho tvorbu velký vliv po celá padesátá léta, kdy s ním Novák udržoval  čilou korespondenci. Svému učiteli věnoval „Variace na téma Bohuslava Martinů“ (1949) pro dva klavíry, které pak posléze (v roce úmrtí Bohuslava Martinů) instrumentoval pro velký orchestr.

V padesátých a šedesátých letech působil jednak coby koncertní klavírista (často společně s manželkou Eliškou, rozenou Hanouskovou), ale především pak coby skladatel na volné noze. V tomto období se věnoval mj. i tvorbě filmové hudby. Spolupracoval přitom zejména s Karlem Kachyňou. S Novákovou hudbou je tak spojena třeba volná trilogie o osudech mladých dívek (Trápení, Závrať, Vysoká zeď) stejně jako některá vrcholná Kachyňova díla z druhé poloviny šedesátých let (Ať žije republika, Kočár do Vídně).

Pro tvůj svobodomyslný postoj a osobitý hudební styl čelil Novák již v padesátých letech četným obtížím a střetům s představiteli tehdejší oficiální kulturní politiky. Patrně i proto volí po vpádu vojsk Varšavské smlouvy raději svobodný život v emigraci, kam ho následovala i jeho manželka s oběma dcerami.

Pokud jde o Novákovu tvorbu v oblasti vážné hudby lze za jakési jeho vrcholy označit např. nonet „Baletti a 9 pro noneto“ (1957) či kantátu „Didó“ (1967) srovnávaná newyorskou kritikou se Stravinského operou-oratoriem „Oedipus Rex“, dále balety „Svatební košile“ (1954) a „Aesopia na texty Phaerových bajek pro dva klavíry a sbor„ (1981) či smyčcový kvartet „Quadricinium fidium“ (1977). Symfonická tvorba je zastoupena „Filharmonickými tanci“ (1956) věnovanými nově založené Státní filharmonii Brno a první symfonií „Ludi Symphoniaci I“ (1977). Závěr jeho produkce v této oblasti tvoří dvoudílná „Symphonia bipartita“ (1983).

Jeho kompoziční styl vycházel z neoklasicismu Prokofjevova a Stravinského a obohaceného o prvky jazzu. Tomu zůstal s výjimkou krátkého tvůrčího období v počátcích šedesátých let, které se neslo v intencích tzv. Nové hudby, věrný do konce života.

Honza "HonzaBez" Bezděkovský