Tonino Valerii

Tonino Valerii byl absolventem Centro Sperimentale di Cinematografia, kde byli v oboru režie v letech 1955–1957 jeho spolužáky Ernesto Gastaldi a Giuliano Carnimeo. Začínal jako asistent režie a učil se u režisérů jako Camillo Mastrocinque, Alessandro Blasetti či Sergio Leone. Kromě režie byl rovněž scenáristou a podílel se  na mnoha vlastních filmech. Stejně jako jeho vrstevníci natáčel na přelomu šedesátých a sedmdesátých let spaghetti westerny. Bylo to dáno dobou a popularitou tohoto žánru. On sám měl k tomuto žánru velice blízko, neboť byl často asistentem režie u Leonových filmů a navíc se podílel i na scénářích Per un pugno di dollari (1964) a Per qualche dollaro in più (1965).

Jeho prvním filmem je western I giorni dell'ira z roku 1967. O dva roky později přichází další western Il Prezzo del Potere (1969), dále například Una ragione per vivere e una per morire (1972). Největším úspěchem se pro Valeriiho stává, u nás velmi dobře známý film s Terencem Hillem, Mé jméno je Nikdo. Přitom se k tomu snímku dostal náhodou. Režisér Michele Lupo měl mnoho námitek a protože film již byl schválen distributorem a různými zahraničními prodejci, nedošlo ke změně scénáře, ale k výměně režiséra. Dva týdny před natáčením byl Michele Lupo propuštěn a producent Sergio Leone ho nahradi  právě Toninem Valeriim, který si nakonec poradil znamenitě. Sám Leone prý v tomto filmu řídil pouze dvě nebo tři scény jako „druhá posádka“ z důvodu času výroby, ale za celým úspěchem stojí Tonino Valerii. Kvůli tomu také v budoucnu vzniklo mnoho lží a pomluv ohledně vztahu Valerii – Leone.

V sedmdesátých letech začal zájem o spaghetti westerny postupně klesat a na scénu se dostaly zejména žánry krimi včetně gialla a poliziotteschi. V této oblasti natočil Valerii poměrně zdařilý snímek Mio caro assassino (1972). Pak přicházejí Vai Gorilla (1975), Sahara Cross (1978) či Sicilian Connection (1987). V roce 1987 natočil ještě válečný film La sporca insegna del coraggio a své filmování ukončuje dvěma dramaty v roce 1997.

Valerii natáčel, i když zcela výjimečně, také pro televizi. V roce 1985 se jako jeden z režisérů podílel na seriálu Caccia al ladro d'autore, stejně tak o tři roky později na seriálu Il ricatto (1988). Jeho posledním televizním dílem je romantická mini-série Il cielo non cade mai (1992).

V roce 2007 obdržel na Almería International Short Film Festivalu zvláštní cenu Tribute Award. Kritikou nejlépe hodnoceným filmem ale zůstává film o dospívající dívce La ragazza di nome Giulio (1970), ve kterém si sám zahrál a film byl nominován v roce 1970 v Berlíně na Zlatého medvěda. Bohužel vzhledem k předčasnému ukončení festivalu nebyl tento film vůbec promítán.

Valerii tvrdil, že pro dobrý film musí být tři pravidla: 1) dobrý scénář 2) dobrý scénář 3) dobrý scénář. Jeho přítel Ernesto Galstaldi ho v tom podporoval a scénáře kvalitní, mu psal. Je snadné vytvořit špatný film z dobrého scénáře, ale je těžké udělat dobrý film ze špatného scénáře, zní další z jejich pouček. Napsal také knihu „Fare l'aiutoregista nel cinema e nella tv“ („Být asistentem režiséra ve filmu a televizi), která slouží jako průvodce pro mladé začínající režiséry. Po ukončení filmování se věnoval filmovému festivalu Roseto Opera Prima, jehož byl autorem.

Až do své smrti byl Tonino Valerii ženatý s manželkou Ritou Scannavini, se kterou měl tři děti. Tonino Valerii zemřel na klinice v Římě ve věku 82 let, o měsíc dříve zemřel i jeho, o dva roky starší, kamarád a spolužák Giuliano Carnimeo.

Rodné město Montorio al Vomano pak pojmenovalo své filmové divadlo po svém slavném rodákovi. Slavnostní ceremoniál proběhl v pondělí 20. května 2019 od 18 hodin a účastnila se ho manželka Rita, nejstarší dcery Francesca a místní orgány. Součásti ceremoniálu bylo také promítání divácky nejúspěšnějšího filmu Il mio nome è Nessuno (1973). Divadlo dnes nese název Cineteatro Comunale Tonino Valerii.

Petr "Hennes" Hennebichler